Jilmy a ethnomedicína

Jiří Patočka

    Jilm (Ulmus), starší název břest, je rod opadavých anebo částečně opadavých listnatých stromů nebo keřů z čeledi jilmovité (Ulmaceae). Zahrnuje asi 35 druhů rostoucích v severním mírném pásmu Evropě, Asii a Americe.

     Na území ČR jsou domácí 3 druhy jilmů: v teplejších oblastech roste jilm vaz (Ulmus laevis) a jilm habrolistý (Ulmus minor), v pahorkatině a podhorských krajích jilm horský zvaný též drsný (Ulmus glabra). Jilmy v minulosti tvořily významnou surovinu pro řadu přípravků lidového léčitelstí všude tam, kde tyto stromy rostly (Lans, 2019). V evropském prostředí již Theofrastus dosvědčuje, že kolem roku 111 před naším letopočtem se jilm využíval jako prostředek k hojení a mírnění bolestí při otevřených ranách a při kožních nemocech. Dioskorides doporučoval používání jilmu na léčbu kožních nemocí a Galenos si cenil adstrigentního účinku jilmových listů. Jilm byl také považován za užitečný při léčbě bahenní zimnice, revmatických bolestí, léčbě zánětů lymfatických uzlin, rakoviny a některých nervových onemocnění. Odvar z kůry kořene byl doporučován k léčení nervových záchvatů.

     Jilm horský je opadavý, až 40 m vysoký strom s šedohnědou borkou. Ta je v mládí hladká, ve stáří rozpraskaná.  Jilmové dřevo je pevné a trvanlivé, užívá se ve stavebnictví a k výrobě nábytku. Jilm horský má střídavé, krátce řapíkaté, drsně chlupaté a na okraji zubaté listy. Květy vyrůstají v květenstvích po 15 až 30, jsou krátce stopkaté, 4 až 5četné, okvětní lístky na okraji jsou rezavě brvité. Tyčinky výrazně vyčnívající z květu. Plodem je křídlatá nažka se semenem umístěným přibližně ve středu. Kvete ještě před rašením listů v březnu až květnu. Jilm horský roste na vlhkých, humózních a výživných půdách. Vyhovují mu spíše stinná stanoviště s vyšší vzdušnou vlhkostí (Bussmann, 2020). Jilm horský se dožívá věku 400 až 500 let.

Jilm horský z Jeseníků (údolí potoka Malá Morava). Foto: Jiří Patočka

Hlíva ústřičná

Jiří Patočka, Radoslav Patočka, Hana Juříčková

     Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus (Jacq.) P. Kumm.) je jedlá dřevokazná houba z čeledi hlívovitých, která svým tvarem připomíná ústřici a odtud pochází i její druhové jméno. V mládí má sklenuté klobouky s podvinutým okrajem, které jsou později široce vějířovité, hladké a pružné, s ostrými okraji. Klobouky rostou v trsech, řadách nebo vrstvách nad sebou. Trsy plodnic mohou dosahovat hmotnosti i několika kilogramů. Klobouky spodních plodnic jsou obvykle poprášeny vyklíčenými výtrusy, takže na sobě mají bílý povlak. Zbarvení plodnic je velice proměnlivé: od bělavé barvy, k šedomodré až k šedohnědé nebo hnědé. Toto zbarvení je závislé na mnoha faktorech, z nichž rozhodující je místo a podmínky růstu a vzdušná vlhkost.

Plodnice hlívy ústřičné rostoucí na dubu v katastru obce Braníškov, v blízkosti přírodní rezervace bukojedlového pralesa „Slunná“. Foto: Hana Juříčková.

Filippinský mech Calyptothecium ramosii a jeho bioaktivní látky

Jiří Patočka

     Calyptothecium ramosii je druh mechu z čeledi Pterobryaceae, popsaný v roce 1913. Druh pochází z Filippin (Tan a Iwatsuki, 1991), ale byl také nalezen na jihu Číny (Linis, 2006). Mechy nepatří mezi organismy, které by byly příliš často podrobovány fytochemickému a farmakologickému průzkumu (Goffinet a Buck, 2004) a nejinak je tomu také u mechu Calyptothecium ramosii  (Dey a Mukherjee, 2015).

     Prvé analýzy mechu C. ramosii prokázaly přítomnost nasycených mastných kyselin (nejvíce kyseliny n-hexadekanové), alkoholů a esterů, fytolu a fytolacetátu, oxacykloheptadec-8-en-2-onu, 7,9-di-tert-butyl-1-oxaspiro(4,5)deca-6,9-diene-2,8-dionu a 4,8,12,16-tetramethylheptadekan-4-olid (Carranza et al., 2019).

Microporenové kyseliny z keňského lesa

JÍří Patočka

     Potřeba účinných sloučenin pro boj s rezistentními kmeny bakterií a s bakteriálními biofilmy, vede výzkumníky k hledání nových přírodních sloučenin, které by mohly být účinné v klinické praxi. To je i případ izolace sedmi až dosud neznámých látek, izolovaných z kultur ještě nepopsaného druhu houby rodu Microporus (Polyporales, Basidiomycota), pocházející z keňského lesa Kakamega (Chepkirui et al., 2018). 

Kačenka česká a profesor Krombholz

Jiří Patočka, Radoslav Patočka, Patrik Olekšák

          Kačenka česká (Verpa bohemica (Krombh.) J. Schröt. 1893, syn. Ptychoverpa bohemica, Morchella bohemica nebo Mitrophora bohemica) je vřeckovýtrusá houba z čeledi smržovitých (Morchellaceae), která je považována za jednu z nejchutnějších hub. Její kuchyňské využití je velmi všestranné. Je vhodná pro kulinářské účely, protože svou příjemnou chutí a vůní připomíná lanýže. Podobá se smržům, od nichž se liší volným kloboučkem nasazeným na třeň. U nás patří mezi nejoblíbenější jarní houby. Roste místy dosti hojně v březnu až květnu v listnatých nebo smíšených lesích, nejčastěji pod osikami, ale také pod střemchami, třešněmi, jeřáby apod. Má ráda teplejší oblasti a zásadité půdy.

Kačenka česká (Verpa bohemica). Foto: houbař Véna

Sluncovka kalifornská a její bioaktivní alkaloidy

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Sluncovka kalifornská, známá ve světě jako kalifornský nebo také zlatý mák (Eschscholzia californica), je jednoletá až vytrvalá bylina teplých a suchých pacifických oblastí Spojených států a Mexika Rodové jméno dostala na počest německého botanika prvé poloviny 19. století Johanna Friedricha Gustava von Eschscholtze a druhové podle místa původu, Kalifornie. Dne 6. dubna 1903 prosadila americká botanička Sarah Plummer Lemmonová přijetí zlatého máku jako státní květiny státu Kalifornie a od té doby se každoročně 7. dubna slaví oficiální státní svátek -  kalifornský den máku "California Poppy Day“ (Nord, 2014). Tak obrovské makové louky jako v Kalifornii v ČR nenajdeme, ale rozsáhlou sbírku mákovitých (Papaveraceae), která je svou velikostí unikátní i v celosvětovém měřítku, najdeme v Centru léčivých rostlin Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Brno na Kraví hoře.

Sluncovka kalifornská v Centru léčivých rostlin Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Brno na Kraví hoře. Foto: Radoslav Patočka

Šafrán: v kuchyni a lékárně.

Jiří Patočka, Hana Jeřábková, Zdeňka Navrátilová

    Šafrán je koření vyráběné od starověku ze sušených nitkovitých čnělek květů šafránu setého (Crocus sativus L.). Pokrmům dodává kromě nahořklé chuti také jasně žlutou barvu. Protože v každém květu šafránu jsou takové čnělky pouze tři, jsou malé a sklízejí se ručně, šafrán je tudíž koření vzácné a drahé. Na získání 1 kg koření je třeba získat kolem 150 tisíc čnělek! Není divu, že chceme-li říct, že je něčeho málo, používáme úsloví „je toho jako šafránu“.

Foto: Hana Jeřábková

Strmělka nálevkovitá: regulace krevní srážlivosti

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Strmělka nálevkovitá (Infundibulicybe gibba, syn. Clitocybe gibba, Clitocybe infundibuliformis) je velmi hojný druh strmělky rostoucí od pozdního jara do podzimu pod listnáči i jehličnany, zejména na kyselých podkladech. Obvykle roste od července do října ve skupinách, často vytváří čarodějné kruhy. Roste v celém mírném pásmu severní polokoule, v severní Africe a v Austrálii.

70 let antibiotika vankomycinu

Jiří Patočka

     Historie vankomycinu započala v roce 1952, když misionář reverend William M. Bow odebral na Borneu vzorek půdy a poslal jej svému příteli Dr. Edmundu Carl Kornfieldovi, organickému chemikovi ve farmaceutické firmě Eli Lilly Company (Levine 2006). Tam z tohoto vzorku izolovali půdní streptomycetu (Streptomyces  orientalis), která produkovala látku unikátní struktury (sloučenina 05865), která byla in vitro účinná proti většině grampozitivních bakterií, včetně stafylokoků rezistentních na penicilin (Anderson et al., 1961). 

Aloisie trojlistá v gastronomii

Hana Jeřábková, Jiří Patočka

Článek na serveru TOXICOLOGY o aloisii trojlisté (Aloysia triphylla), léčivé rostlině z čeledi sporýšovitých (Verbenaceae), známé jako „citronová verbena“, vzbudil mezi čtenáři velký zájem. Tato aromatická bylina není u nás ještě tolik známá a článek přispěl k její propagaci. K dnešnímu dni, tj. za necelé 3 měsíce od zveřejnění, si jej přečetlo více než 355 tisíc čtenářů. Protože od nich  přišly také dotazy na využití této rostliny v kuchyni, autoři se rozhodli přispět několika informacemi o využití verbeny v gastronomii. 

Třímetrový keř aloisie trojlisté na zahrádce paní Honoriny v Acevedínu (Asturias, Španělsko). Foto: Hana Jeřábková