Muchomůrka
šafránová a její toxiny
Jiří Patočka, Patrik Olekšák,
Radoslav Patočka, Vlastimil Valášek
Muchomůrka šafránová (Amanita crocea (Quél.) Singer 1951, syn.: Amanita vaginata var. crocea) (Tulloss, 2000) je jedním z mnoha druhů muchomůrek patřících do rodu Amanita z čeledi muchomůrkovitých (Amanitaceae). Tato zajímavá houba je známá pro svou nápadnou barvu a výrazný vzhled. Její vědecký název "crocea" pochází z latinského slova, které znamená „šafrán“, což odkazuje na charakteristický oranžovo-žlutý odstín jejího klobouku. Tato houba je poměrně rozšířená v Evropě a Severní Americe, kde se vyskytuje převážně v listnatých a smíšených lesích a tvoří mykorhizní symbiózu s různými stromy, jako jsou buky, duby a borovice (Kotlaba, 1984). Muchomůrka šafránová roste v celém mírném pásu, u nás je častější v podhorských oblastech. Objevuje se zejména ve smrkových porostech v období od června do listopadu. Často roste i mimo les, v parcích, zahradách, především pod břízami a na kyselých půdách, ale málokdy hojně (Tulloss, 2000).
Muchomůrka šafránová je charakteristická svým výrazným vzhledem. Mladé muchomůrky šafránové mají polokulovitý klobouk s vyklenutým středem, později se rozprostírá a může dosáhnout průměru až 10 cm. Barva klobouku se pohybuje od světle oranžové až po zářivě žlutou, někdy s odstíny do červena. Na povrchu klobouku mohou být četné bílé nebo žluté vločky, které jsou pozůstatky plachetkového obalu. Lupeny muchomůrky šafránové jsou bílé a volné, což znamená, že se nespojují s třeněm. Třeň muchomůrky šafránové je poměrně vysoký a tenký, měří obvykle 10-15 cm na výšku a 1-2 cm v průměru. Je zbarvený stejně jako klobouk a v horní části třeně je výrazný prstenec, který je obvykle bílý nebo krémový, a často se na něm zachycují zbytky kloboukové blány (Kotlaba, 1984).
Je důležité zdůraznit, že muchomůrka šafránová je jedovatá a nesmí se sbírat ani konzumovat (Wieland, 1977). Má podobnou vizuální podobu s některými jedlými druhy muchomůrek, což může být nebezpečné pro začínající houbaře. V rámci rodiny muchomůrkovitých existuje několik dalších druhů, které jsou muchomůrce šafránové velmi podobné a mohou způsobit záměnu. Je proto důležité být opatrný při sběru hub a pečlivě seznámit se s charakteristikami a rozlišovacími znaky jednotlivých druhů. Záměna může mít vážné následky pro zdraví a život člověka, proto je třeba být vždy obezřetný a pečlivý při sběru hub. Jedovaté látky v muchomůrkách mohou poškodit játra a další orgány, což může vést až k ohrožení života. Mezi tyto jedovaté látky patří například amatoxiny a falotoxiny, které jsou charakteristické pro mnohé druhy muchomůrek, včetně rodiny Amanita (Enjalbert sta l., 1992, 1993).
Amatoxiny jsou cyklické oligopeptidy, které jsou schopny způsobit nevratné poškození jater. Tyto látky se vážou na specifické receptory v buňkách jater a způsobují jejich destrukci a selhání. Průběh otravy může být velmi vážný, až fatální. Některé příznaky otravy amatoxiny zahrnují zvracení, průjem, silné bolesti břicha, žloutenku a pokles krevního tlaku. Záludnost otravy spočívá v tom, že symptomy se nikdy neobjeví ihned po požití houby, ale mohou se projevit až po několika hodinách až dnech. Někdy je proto obtížné dát zhoršení zdravotního stavu do souvislosti s požitým jídlem (Faulstich, 1980; Barbosa, et al., 2023).
Falotoxiny jsou také jedovaté a mají podobné účinky na játra jako amatoxiny. Jejich toxicita je podobná a mohou způsobit vážné poškození jater a dalších orgánů (Yoo et al., 1998; Nawaf, 2023). Falotoxiny se vážou k polymernímu aktinu, stabilizují mikrofilamenta a také snižují stabilitu monomerního aktinu s filamenty (Thelestam & Gross, 2020).
Přestože je muchomůrka šafránová jedovatá, je často obdivována pro svou krásu a estetickou hodnotu. Oblíbena je zejména mezi fotografy a přírodními nadšenci. Nicméně, je důležité si uvědomit její jedovatost a vyvarovat se sběru nebo konzumace této houby, pokud nejste zkušeným a spolehlivým houbařem s přesnými identifikačními schopnostmi. V případě, že se setkáte s muchomůrkou šafránovou v přírodě, je nejlepší si ji vychutnat z bezpečné vzdálenosti a obdivovat její krásu. Existuje mnoho jiných hub, které jsou bezpečné pro sběr a konzumaci, a je vhodné se především naučit rozlišovat tyto druhy od jedovatých.
Literatura
Barbosa I, Domingues C, Ramos F, Barbosa RM. Analytical methods for amatoxins: A comprehensive review. J Pharm Biomed Analysis, 2023; 115421.
Enjalbert F, Gallion C, Jehl F, Monteil H, Faulstich H. Amatoxins and phallotoxins in Amanita species: High-performance liquid chromatographic determination. Mycologia, 1993; 85(4): 579-584.
Enjalbert F, Gallion C, Jehl F, Monteil H, Faulstich H. Simultaneous assay for amatoxins and phallotoxins in Amanita phalloides Fr. by high-performance liquid chromatography. J Chromatography A, 1992; 598(2): 227-236.
Faulstich H. The amatoxins. In Progress in molecular and subcellular biology (pp. 88-134). Berlin, Heidelberg: Springer Berlin Heidelberg, 1980.
Kotlaba F. Mushrooms and Other Fungi of Great Britain and Europe. Folia Geobotanica Phytotaxonomica, 1984; 19(3): 329-331.
Nawaf A. Mycotoxin source and its exposure causing mycotoxicoses. Bioinformation, 2023; 19(4): 348.
Thelestam M, Gross R. Toxins acting on the cytoskeleton. In Handbook of toxinology (pp. 423-492). CRC Press, 2020.
Tulloss RE. Nomenclatural changes in Amanita. Mycotaxon, 2000; 75: 329.
Wieland T. Modification of actins by phallotoxins. Naturwissenschaften, 1977; 64: 303-309.
Yoo BD, Ahn YH, Choi WI, Cho J, Park CS, Lee DP. Clinical analysis of the mushroom poisoning. J Korean Soc Emerrg Med. 1998; 9(2): 323-329.
