Slimák
popelavý (Limax cinereoniger) a jeho léčivý sliz
Jiří
Patočka, Radoslav Patočka, Milada Mičánková
Slimák popelavý, měkkýš známý pod vědeckým názvem Limax cinereoniger (vědecká synonyma: Limax maximus var. cinereoniger Wolf, 1803, Limax cinereoniger Wolf, 1803, Limax cinereo-niger Wolf, 1803) a Limax zilchi Grossu & Lupu, 1960), je jedním z největších druhů suchozemských slimáků na světě. Tento mohutný tvor může měřit až 30 centimetrů, což je zhruba srovnatelné s velikostí lidského chodidla dospělého člověka. Druhové jméno "popelavý" nese díky svému jedinečnému zbarvení, které se pohybuje od stříbrně šedé až po tmavě černou barvu, připomínající popel (South, 2012).
Slimák popelavý (Limax cinereoniger). Foto: Milada Mičánková.
Slimák popelavý je původem z Evropy, konkrétně ze severní a střední části kontinentu. Často se vyskytuje v lesích, kde nachází dostatek potravy a přirozený úkryt. Jeho strava se skládá především z hub, rostlin, listí a mrtvých zvířat. Slimák popelavý je noční tvor, který je nejaktivnější za vlhkého počasí nebo v noci, kdy se vydává na lov. Dokáže se pohybovat rychlostí až 6 metrů za hodinu. Zimy přežívá ukrytý pod zemi. Rozmnožuje se v období jara a léta a klade vajíčka do vlhké půdy. Mláďata se líhnou po třech až čtyřech týdnech. Není považován za ohrožený druh. Jeho populace je stabilní, avšak může být ohrožena ztrátou přirozeného prostředí v důsledku lidské činnosti (Langlois, 1965).
Měkkýši, jako je slimák popelavý, jsou jedním ze zdrojů biologicky aktivních látek, které jsou dnes intenzivně studovány zejména pro své protirakovinné vlastnosti (Le¶ków et al., 2021). Tyto látky jsou obsaženy ve slizu, který vylučují všichni plži – slimáci i hlemýždi (Gelperin, 1974). Tento sliz je dvojího druhu. První druh slizu jim usnadňuje pohyb a je vylučován tam, kde se svalnatá noha plžů dotýká podložky, po které se pohybují (Denny, 1984). Protože jejich svalnatá noha umožňuje jenom pohyb vpřed, vrátit zpět se mohou jen širokým obloukem a v tom jim sliz výtečně pomáhá., stejně jako jim svým „mazáním“ snižuje tření mezi tělem a podložkou a umožňuje jim přilnout k povrchu – takže se udrží na listech, mohou šplhat po kmenech stromů i po zdech a lézt i s „hlavou dolů“ (Liu, 2003). Rychlost jejich pohybu sice není velká (6 m/hod u hlemýžďů a až 10 m/hod u slimáků), ale bez slizu by to asi nešlo vůbec.
Druhý druh slizu si plži vyrábí proto, aby jím pokryli svoje tělo a zabránili tak jeho vysychání. Navíc je to velice chytrý mechanismus obrany před různými nečistotami, parazity a bakteriemi (Brown et al., 2011). Člověk si podobně chrání některé sliznice, např. sliznici nosu, ale plži díky slizu dokážou ochránit celé své tělo. Přitom sliz se skládá převážně z vody (98 %) a pouhá 2 % tvoří proteiny, polysacharidy a další biologicky aktivní látky (Sallam & El-Wakeil, 2012; Liegertová & Malý, 2023). Klíčovou složkou pro lokomoční vlastnosti slizu jsou slizové proteiny (Barajas-Ledesma & Holland, 2023) a pro jeho farmakologické účinky bioaktivní látky (Kuczkowski, 2023), na příklad polysacharidy jako je galaktogen (van Minnen et al., 1984) nebo protinádorově účinné glykoproteiny (Gutternigg rt al., 2007; Summer et al., 2020) či polypeptidy (Hayashida & da Silva Júnior, 2021).
Z polypeptidů slimáčího slizu, které vykazují protinádorovou aktivitu, lze uvést např. dolastin-10, solibidotin, kahalalid F, nebo elisidepsin.
Literatura
Barajas-Ledesma E, Holland C. Probing the compositional and rheological properties of gastropod locomotive mucus. Front Soft Matter, 2023; 3. DOI: 10.3389/frsfm.2023.1201511
Brown MW, Silberman JD, Spiegel FW. "Slime molds” among the Tubulinea (Amoebozoa): molecular systematics and taxonomy of Copromyxa. Protist, 2011; 162(2): 277-287.
Denny MW. Mechanical properties of pedal mucus and their consequences for gastropod structure and performance. American Zoologist, 1984; 24(1): 23-36.
Gelperin A. Olfactory basis of homing behavior in the giant garden slug, Limax maximus. Proc Nat Acad Sci. 1974; 71(3): 966-970.
Gutternigg M, Bürgmayr S, Pöltl G, Rudolf J, Staudacher E. Neutral N-glycan patterns of the gastropods Limax maximus, Cepaea hortensis, Planorbarius corneus, Arianta arbustorum and Achatina fulica. Glycoconjugate Journal, 2007; 24: 475-489.
Hayashida PY, da Silva PI (Junior). Limacus flavus yellow slug: bioactive molecules in the mucus (in Japan). BioRxiv, 2021-05.
DOI: 10.1101/2021.05.06.442857Kuczkowski T. Beneficial properties of snail slime, its use in medicine and cosmetology–a review of current research. New trends in biomedical research–from general medicine to personalized medicine, 136. In: M³ynarczuk-Bia³y I, Bia³y £P. New trends in biomedical research – from general medicine to personalized medicine New trends in biomedical research – from general medicine to personalized medicine. Wydawnictwo Naukowe TYGIEL, Lublin, 2023.
Langlois TH. The conjugal behavior of the introduced European giant garden slug, Limax maximus L., as observed on South Bass Island, Lake Erie. Ohio J Sci. 1965; 65(5): 298-304.
Le¶ków A, Tarnowska M, Szczuka I, Diakowska D. The effect of biologically active compounds in the mucus of slugs Limax maximus and Arion rufus on human skin cells. Scientific Reports, 2021; 11(1): 18660.
Liegertová M, Malý J. Gastropod mucus: Interdisciplinary perspectives on biological activities, applications, and strategic priorities. ACS Biomaterials Sci Engineering,2023; 9(10): 5567-5579.
Liu I. Interactions between slugs and their slime. Canad J High School Sci. 2003; 34-48.
Sallam A, El-Wakeil N. (2012). Biological and ecological studies on land snails and their control. Integrated Pest Management Pest Control. Current Future Tactics, 2012;Vol 18: 413-444.
South A. Terrestrial slugs: biology, ecology and control. Springer Science Business Media, 2012.
Summer K, Browne J, Liu L, Benkendorff K. Molluscan compounds provide drug leads for the treatment and prevention of respiratory disease. Marine Drugs, 2020; 18(11): 570.
van Minne, J, Sokolove PG. Galactogen synthesis-stimulating factor in the slug, Limax maximus: cellular localization and partial purification. General Comp Endocrinology, 1984; 54(1): 114-122.
