Starší houbařské katalogy o čepičatce buď mlčí nebo ji uvádí jako houbu nevhodnou ke sběru. Není divu, protože informace o otravách čepičatkou a charakteru jejich toxinů se objevují v odborné literatuře až v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století (Benedict et al., 1966; Elonen a Härkönen, 1978). V čepičatce byly objeveny hepatotoxicky účinné peptidy, podobné těm, které jsou zodpovědné za jedovatost muchomůrky hlízovíté (Amanita phalloides). O jejich výzkum v houbách rodu Amanita, Galerina a Lepiota, se velmi zasloužil český mykolog, Dr. Jaroslav Klán, z  Ústavu pro toxikologii a soudní chemii 1. LF UK v Praze (Klán, 1993).
      Hlavním toxickým principem čepičatky jehličnanové je směs tří bicyklických oktapetidů, zvaných amatoxiny (Enjalbert et al., 2004; Luo et al., 2012). Tyto peptidy jsou velmi stabilní a svou vysokou toxicitu neztrácí ani při vaření pokrmu. Nejvýznamnější typy jsou alfa- a beta-amatoxiny. Inhibují RNA-polymerázu II a vyvolávají buněčnou smrt. Amatoxiny jsou struktutně blízké fallotoxinům (Kaya et al., 2013), další skupině jedovatých peptidů obsažených v muchomůrce hlízovité (Wieland, 1983).
     Otrava probíhá charakteristicky ve třech fázích 1) gastrointestinální fáze (po relativně dlouhé latenci 6–12 i více hodin) s těžkými průjmy a zvracením, 2) fáze zdánlivého klinického zlepšení s rozvojem závažných biochemických abnormalit, 3) fáze jaterního a renálního selhání.
     Smrt může nastat do několika dnů až týdne. Léčba je stejná jako při otravě muchomůrkami (Kohn a Mot'ovská, 1997) a spočívá ve výplachu žaludku (při velmi včasném záchytu), podávání aktivního uhlí (může ovlivnit předpokládaný enterohepatální oběh), hepatoprotektiv (silymarin), vysokých dávek penicilinu, hemoperfuzi a symptomatické terapii (Enjalbert et al., 2002). Otravy čepičatkou naštěstí nejsou ani zdaleka tak časté jako otravy muchomůrkami (Kaneko et al., 2001).
      Otrávit čepičatkou nebo muchomůrkou, tedy houbami, kde hlavníimi toxickými principy jsou jedovaté cyklické peptidy, se mohou nejen lidé, ale i psi (Faulstich a Fauser, 1980; Tegzes a Puschner, 2002). Také u nich je dominantním poškozením a příčinou smrti nekróza a selhání jater (Liggett a Weiss, 1989; Puschner et al., 2007). Ne úplně jasnou otázkou zůstává, proč vlastně psi žerou houby, včetně těch jedovatých (Aldridge, 1997).