Hadi kradoucí ropuchám jejich jed
Jiří Patočka
Používání jedů jako nástrojů k ulovení kořisti nebo k ochraně před predátory, je v živočišné říši velmi rozšířenou praktikou. Jedovaté tvory nacházíme ve všech kmenech živočichů. Často se však setkáváme s tím, že živočichové nejsou primárně jedovatí, tj. sami si svůj jed nevyrábí, ale získávají jej nebo jeho prekurzory z potravy, kterou se živí. Takovým způsobem získává svůj jed např. ryba fugu z mořského planktonu, jedovaté žáby tropických deštných pralesů (Dendrobates) pojídáním mravenců apod. Zcela unikátním způsobem si svůj jed opatřuje had s latinským názvem Rhabdophis tigrinus, žijící na malém japonském ostrůvku Ishima. Živí se jedovatými ropuchami, jejichž jed (kardiotoxické bufadienolidy) mu neublíží a uskladňuje jej ve svých šíjových žlázách na zadní straně krku. Tím se sám stává jedovatým. Tím ale náš příběh nekončí. Na nedalekém ostrůvku Kinkazan žije stejný druh hada, ale nikoliv jedovaté ropuchy. Hadi ostrova Kinkazan se proto musí živit jinou stravou a na rozdíl od svých sousedů z ostrova Ishi proto nejsou jedovatí. Je zajímavé, že chování hadů z obou ostrovů se v případě jejich ohrožení výrazně liší. Jedovatí hadi z ostrova Ishi se neohroženě staví do bojové pozice a dávají jasně najevo, že se nebojí. Stejní, ale nejedovatí hadi z ostrova Kinkazan před nebezpečím zbaběle prchnou. Jasný důkaz toho, že hadi jsou si své výhody vědomi a dokáží jí využít ve svůj prospěch. (Proceedings of the National Academy of Sciences 2007 (DOI: 10.1073/pnas0610785104). Byla by to hezká bajka o tom, jak had ukradl ropuše její jed. Nebýt ovšem toho, že nejde o smyšlený příběh, ale o literaturu faktu.
