Nejvýznamnějším biologickým účinkem hibarimicinů je jejich schopnost inhibovat tyrozinkinázy, enzymy ze skupiny proteinkináz, které fosforylují cílový protein se zbytky tyrozinu. Tyrozinkinázy katalyzují fosforylaci mnoha substrátů, které jsou často součástí buněčných signálních drah (Punt, 1992). Těmito drahami se signály zachycené na buněčném povrchu prostřednictvím specifických receptorů přenáší k cílovým strukturám v cytoplazmě nebo jádře. K aktivaci tyrozinkináz dochází navázáním ATP na enzym v místě jeho aktivního centra, zvaném „kapsa“ a výsledným efektorem signalizace je transkripční faktor, který se podílí na regulaci exprese cílového genu (Li et al., 2015).
     Protože tyrozinkinázy regulují velké množství biologických procesů, jsou jejich inhibitory velmi perspektivními látkami pro cílené terapie (Ghatalia et al., 2015; Tartarone et al., 2015). Existuje také velký počet kináz podílejících se na aktivaci onkogenních signálních drah. Připravit inhibitory, které by cíleně interagovaly s „kapsou“ tyrozinkináz se však dlouho nedařilo. Takovými specifickými inhibitory tyrozinkináz jsou také hibarimiciny (Cho et al., 2002), což z nich činí velmi zajímavou skupinu látek s velkým léčebným potenciálem. Jím podobné syntetické látky by mohly být velkým přínosem pro cílenou terapii (Narayan et al., 2004).
     Dvacet let výzkumu hibarimicinů a jim podobných přírodních i syntetických látek ze skupiny inhibitorů tyrozinkináz přineslo do mediciny zásadně nové principy pro terapii mnoha nemocí. Medicína vstoupila do nové éry, která je charakterizována vývojem „inteligentních“ léků, které jsou namířeny proti specifickým cílům (Giaccone a Zucali, 2007). Molekulární biologie objasnila řadu molekulárních principů buněčné komunikace, přenosu signálu uvnitř buňky i principů metastazování. Tento rozvoj poznání umožnil vývoj cílené molekulární léčby, zejména v oblasti malignit.