Třemdava bílá: biologicky aktivní látky

Rostlina z bible? 

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Třemdava bílá (Dictamnus albus) je jediná rostlina z čeledi routovitých (Rutaceae), která roste volně v naší přírodě (Moore, 2006). Její těžiště rozšíření je v Českém krasu, na Kladensku a na jižní Moravě. Roste na okrajích lesů, křovinatých stráních, lesostepích a zarostlých skalách, většinou na bazických substrátech. Je to trvalka s přímou nevětvenou lodyhou, která u starších rostlin vytváří trs keřovitého tvaru o výšce až 100 cm. Třemdava má smaragdově zelené lichozpeřené listy, které opadávají až v pozdním podzimu, a nápadně velké růžové květy s výraznými purpurovými žilkami. Květe v květnu a červnu. Květy jsou pětičetné, oboupohlavné a vyrůstají ve vrcholových hroznech, na přímých krátkých stopkách, z paždí kopinatých listenů. Plodem je žláznatě chlupatá tobolka, vymršťující hladká, černá semínka (Kovanda, 1997). Třemdava patří k ohroženým druhům a je zákonem chráněna. 

    Kvetoucí třemdava vydává omamnou vůni. Obsahuje totiž prchavý éterický olej, který nápadně voní po citronu a skořici (Baser et al., 1994). Podle italských autorů (Tirillini et al., 2002) je hlavní éterickou komponentou listů germacren D (38.1%) a fytol (28.9%), zatímco v květech je to limonen (19.1%), γ-terpinen (11.1%) a citronellol (10.8%). Je-li horký den a absolutní bezvětří, oblak těkavých silic lze zapálit. Vzplane s lehkým třesknutím. Není známo, zda může dojít i k samovznícení, ale není to nemožné. Třemdava si tak hraje na biblický hořící keř (Fleisher a Fleisher, 2004), s kterým je někdy, zřejmě neprávem,  ztotožňována. V anglo-americké literatuře je třemdava známa právě jako „hořící keř“ (burning bush) (Knüchel a Luderschmidt, 1986).
     V třemdavě byla nalezena celá řada biologicky aktivních látek. Kromě již zmíněných silic rostlina obsahuje alkaloidy dictamnin, scitamin a fragarin (Storer a Young, 1973), hořčiny, saponiny, furokumariny, aurapten a psoralen, bergapten, xanthotoxin, glykosidy, dictamnolaktony a flavonoidy (Bodalski a Malcher, 1964; Reisch et al., 1967; Souleles, 1989a,b). Vodné a vodně-lihové výluhy z květům vykazují antibiotické účinky a zvyšují srážlivost krve (Towers a Hudson, 1987). Nať působí výrazně močopudně a zlepšuje trávení, kořen má efekt tonizační. Všechny drogy se také využívají zevně, na omývání a koupele ekzémů, při vypadávání vlasů, na varixy apod.
     Významnou součástí třemdavy jsou furokumariny, fotosenzibilizující látky, které při současném působení slunečního záření nebo umělého zdroje UV záření mohou poškodit lidskou pokožku (Knüchel a Luderschmidt, 1986). Mohou mít za následek vznik kontaktní dermatitidy - popálenin a puchýřků (Suhonen, 1977). Pokožka po poranění se regeneruje jen pomalu a často na ní zůstávají pigmentové skvrny (Schaffer, 1950; Schempp et al., 1996). Dostat se tedy do kontaktu s třemdavou nemusí být nic příjemného. Tyto problémy se projevují jen při kontaktu s čerstvou rostlinou a ještě za předpokladu následného oslunění (Henderson a DesGroseilliers, 1984). Proto je nutná velká opatrnost při sběru. Při aplikaci čaje ze sušené drogy nehrozí žádné nebezpečí. Třemdava má na svědomí rovněž četné alergické reakce, zejména při nadýchání se silice. Byly popsány i celkové projevy intoxikace se žaludečním podrážděním, dávením, nervozitou a depresivními stavy (Beis et al., 2005). Ve starém lidovém lékařství se čaj ze sušených listů třemdavy používal proti střevním parazitům, proti moru, k podpoře menstruace či vyvolání potratu. Novější výzkumy ukázaly, že extrakt z kořene třezalky vykazuje antifertilní aktivitu (Woo et al., 1987).

Literatura
Baser KH, Koºar M, Malyer H, Ozek T. The essential oil composition of Dictamnus albus from Turkey. Planta Med. 1994; 60(5): 481-482.
Beis R, Öztürk Y, Aydin S, Gürer F. Pharmacological and toxicological effects of gas plant (Dictamnus albus L). Turkish J Pharm 2005; 2(3): 111-124.
Bodalski T, Malcher E. Appearence of rutin and its determination in Dictamnus albus leaves. [Article in Polish] Acta Pol Pharm. 1964; 21: 51-55.
Fleisher A, Fleisher Z. Study of Dictamnus gymnostylis volatiles and plausible explanation of the “Burning Bush” phenomenon. J Essent Oil Res. 2004; 16(1): 1-3.
Henderson JA, DesGroseilliers JP. Gas plant (Dictamnus albus) phytophotodermatitis simulating poison ivy. Can Med Assoc J. 1984; 130(7): 889-891.
Knüchel M, Luderschmidt C. Bullous phototoxic contact dermatitis caused by Dictamnus albus. The Bible's "burning bush"? [Article in German] Dtsch Med Wochenschr. 1986; 111(38): 1445-1447.
Kovanda M. Dictamnus L. In: Slavík B (ed.): Květena ČR 5. Academia Praha 1997. 568 s.
Moore JD. Floral anatomy and phylogeny in the Rutaceae. New Phytologist 2006; 35(4): 318-322.
Reisch J, Szendrei K, Minker E, Novák I. Note on the presence of aurapten in Dictamnus albus. [Article in German] Planta Med. 1967; 15(3): 320-322.
Schaffer G. Dermatitis bullosa pratensis following contact with Dictamnus albus. Nord Med. 1950; 44(37): 1484-1485.
Schempp CM, Sonntag M, Schöpf E, Simon JC. Dermatitis bullosa striata pratensis caused by Dictamnus albus L. (burning bush). [Article in German] Hautarzt. 1996; 47(9): 708-710.
Souleles C. A new flavonoid glycoside from Dictamnus albus. J Natur Prod. 1989a; 52(6): 1311-1312.
Souleles C. Flavonoids from Dictamnus albus. Planta Med. 1989b; 55(4): 402.
Storer R, Young DW. Constituents of the root of Dictamnus albus L. Tetrahedron 197329(9): 1217-1222.
Suhonen R. Phytophotodermatitis: an experimental study using the chamber method. Contact Dermatitis. 1977; 3(3): 127-132.
Towers GHN, Hudson JB. Potentially useful antimicrobial and antivital phototoxins from plants. Photochem Photobiol. 1987; 46(1): 61-66.
Tirillini B, Pellegrino R, Menghini L, Pagiotti R, Menghini A. Composotion of the essential oil of Dictamnus albus L from Italy. J Essent Oil Res. 2002; 14(3): 203-205.
Woo WS, Lee EB, Kang SS, Shin KH, Chi HJ. Antifertility principle of Dictamnus albus root bark. Planta Med. 1987; 53(5): 399-401.