Jak rychle loví žahavci
Jiří Patočka
Že láčkovci (Coelenterata) kmene žahavců (Cnidaria)
používají k ulovení kořisti drobná „žihadla“ napuštěná smrtícím jedem,
víme již dlouho, ale donedávna jsme si nedovedli představit, jak rychlé
děje se při napadení kořisti odehrávají.
Článek byl publikován v časopise Vesmír 85, 383, 2006/7)
Charakteristickým znakem žahavců (polypů, medúz či korálů) jsou
žahavé buňky, zejména na chapadlech. V těchto buňkách jsou organely
nematocysty, z nichž každá obsahuje spirálovitě stočené kolagenové
vlákno, umístěné v miniaturním měchýřku s koncentrovaným roztokem jedu
a zakončené tenkým hrotem. Součástí jedu jsou farmakologicky vysoce
aktivní látky, většinou nízkomolekulární peptidy (Toxicon 40, 111,
2002). Měchýřek je uzavřen víčkem. Když se chapadlo dotkne kořisti,
víčko nematocysty se švihem otevře, stočené kolagenové vlákno se
vymrští a svým ostrým hrotem pronikne do těla kořisti. Vyvine při tom
tlak 7 milionů pascalů, srovnatelný například s tlakem projektilu při
zásahu.
Biologové z Univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem tento děj zachytili
kamerou, která pořizuje 1,4 milionu snímků za sekundu. Při zpomaleném
promítání pak mohli sledovat uvolnění a vystřelení vlákna i aplikaci
jedu. Zároveň zjistili, že celý proces ve skutečnosti trvá jen několik
nanosekund, a je tedy dosud nejrychlejším mechanickým dějem pozorovaným
u biologického objektu. Tato technika lovu se u žahavců vyvinula již
někdy před 500 miliony lety, protože nematocysty nacházíme i u
vyhynulých druhů. (Current Biology 16, R316, 2006)
