Toxicology - Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc - Kuřátka (Ramaria sp.)

Kuřátka (Ramaria sp.) – toxikologicky neprozkoumané houby
Jiří Patočka

Kuřátka (Ramaria sp.) patří mezi vyšší stopkovýtrusé nelupenaté houby. V Evropě je známo několik stovek druhů z několika desítek rodů kuřátkovitých hub. Jejich plodnice mají různé tvary, barvy a velikosti. Často připomínají mořské korály a v anglicky mluvících zemích jsou známy jako "coral mushrooms". U nás bylo až dosud nalezeno několik desítek druhů, ale nové se stále objevují. Kuřátka lze nalézt v jehličnatých i listnatých lesích. Některé druhy rostou na zbytcích dřev, které pomáhají rozkládat, jiné rostou v mykorhize s dřevinami. Na severozápadě USA jsou kuřátka významnými mykorhizními symbionty jehličnanů (Nouhra et al. 2005; Dunham et al. 2007). Některá kuřátka rostou v mykorhize s travinami, mechy, bylinami nebo dokonce s řasami, jako např. tužnatka slizká (Lentaria mucida), která roste na tlejících kmenech mohutných smrků, buků a jedlí (Jindřich 2005). Existuje mnoho druhů žlutě, oranžově a bledě zbarvených kuřátek, které jsou navzájem jen obtížně rozlišitelné. Některé druhy jsou jedlé, jiné nejedlé nebo jedovaté. Obecně se ale sběr kuřátek nedoporučuje, i když v literatuře o houbách jsou některé druhy uváděny jako jedlé a chutné. Až na své výpravě do lesa nějaké kuřátko uvidíte, pokochejte se pohledem na ně, vyfoťte si je, ale do košíku ke kozákům, hřibům a holubinkám je nedávejte. Nechte je v lese. Pokud bude vaše fotka zdařilá, můžete mi ji poslat. Časem z ní možná vznikne na serveru TOXICOLOGY "fotogalerie kuřátek", podobně jako vznikla "fotogalerie ploštic" (http://toxicology.emtrading.cz/modules.php?name=coppermine&file=thumbnails&album=4).

     Jedovaté obsahové látky kuřátek nejsou dosud prozkoumány. Je však známo, jaké klinické příznaky mohou vyvolávat. Již dlouho je známo, že některá kuřátka jsou schopna vyvolat kontaktní kožní dermatitidu (Bruhn a Soderberg 1991). Jedovaté druhy kuřátek způsobují podobný druh otravy jako muchomůrky, s gastroenteritidou, průjmy i hepatotoxicitou (Pérez-Moreno a Ferrera-Cerrato 1995).
     Experiment na 7 telatech (stáří 2-7 měsíců), kterým byloa do potravy přidávána kuřátka žlutohnědá, Ramaria flavo-brunnescens, prokázal jejich nebezpečnost. U intoxikovaných zvířat se objevilo silné slinění, nosní serózní výtok, došlo k vyhlazení horní části jazyka, ke ztrátě dlouhých chlupů na konci oháňky, k měknutí kopyt a rohů a k progresivnímu hubnutí. Intoxikovaná telata buď uhynula nebo byla utracena 12 až 37 dní od zahájení krmení. Pitva potvrdila změny pozorované na živých telatech a histopatologické vyšetření ukázalo narušení keratinizace. Obsahové látky kuřátek tedy zasahují do metabolismu síry – cystinu – a tvorby keratinu (Kommers a Santos 1995). Podobný experiment byl proveden také na 11 ovcích, kterým bylo do potravy přidáváno 100 až 430 g houby/kg tělesné hmotnosti po dobu 3 až 13 dnů. Šest ovcí vykazovalo klinické příznaky a 4 z nich uhynuly. Hlavními příznaky byla hypertermie, anorexie, dušnost, polyurie, zácpa, svalový třes a křeče. Rohovka byla překrvená a docházelo ke krvácení z přední komory oka, z duhovky a ke zkalení rohovky. U ovcí, kterým byly podávány vyšší dávky, objevila se ulcerace jazyka a nekrotické změny na kopytech. V CNS docházelo k městnání krve a krvácení. Minimální toxická dávka houby byla 150 g /kg (Sallis et al. 2000). Jako příčina otrav u lidí byly kuřátka zaznamenány v Mexiku (Pérez-Moreno a Ferrera-Cerato 1995) a nedávno v Číně (Huang et al. 2009). Mohou být také příčinou smrtelných otrav u psů (Hunt a Funk 1977).
     Podstata látek zodpovědných za jedovatost kuřátek zůstává nejasná. V poslední době byly v těchto houbách identifikovány četné fenolické látky, zejména deriváty kyseliny protokatechové, p-hydroxybenzoové a p-kumarové (Barros et al. 2009), které vykazují antioxidační účinky, avšak žádnou toxicitu (Gursoy et al. 2010). Toxiny kuřátek jsou zatím velká neznámá (Faulstich 2005).

Literatura
Barros L, Dueñas M, Ferreira IC, Baptista P, Santos-Buelga C. Phenolic acids determination by HPLC-DAD-ESI/MS in sixteen different Portuguese wild mushrooms species. Food Chem Toxicol. 2009; 47: 1076-1079.
Bruhn JN, Soderberg MD. Allergic contact dermatitis caused by mushrooms. A case report and literature review. Mycopathologia. 1991; 115: 191-195.
Dunham SM, Larsson KH, Spatafora JW. Species richness and community composition of mat-forming ectomycorrhizal fungi in old- and second-growth Douglas-fir forests of the HJ Andrews Experimental Forest, Oregon, USA. Mycorrhiza. 2007; 17: 633-645.
Faulstich H. Mushrooms Toxins. In: Dabrowski WM, Sikorski ZE (Eds.): Toxins in Food. CRC Press, 2005; 355 stran.
Gursoy M, Sarikurkcu C, Tepe B, Solak MH. Evaluation of antioxidant activities of 3 edible muschrooms: Ramaria flava (Schaef.: Fr.) Quél., Rhizopogon roseolus (Corda) T.M. Fries., and Russula delica Fr. Food Sci Biotechnol 2010; 19: 691-696.
Huang L, Liu XL, Ying Q. Outbreak of fatal mushrooms poisoning with Amanita franchetii and Ramaria rufescens. BMJ Case Reports 2009; doi:10.1136/bcr.06.2008.0327
http://casereports.bmj.com/content/2009/bcr.06.2008.0327.abstract
Hunt RS, Funk A. Mushrooms fatal to dogs. Mycologia 1997; 69: 432-433.
Jindřich O. Kuřátkovité a kyjankovité houby. Časopis Krkonoše – Jizerské hory 2005(8), 964.
http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=7286&Itemid=3
Kommers GD, Santos MN. Experimental poisoning of cattle by the mushroom Ramaria flavo-brunnescens (Clavariaceae): a study of the morphology and pathogenesis of lesions in hooves,
tail, horns and tongue. Vet Hum Toxicol. 1995; 37: 297-302.
Nouhra ER, Horton TR, Cazares E, Castellano M. Morphological and molecular characterization of selected Ramaria mycorrhizae. Mycorrhiza. 2005; 15: 55-59.
Pérez-Moreno J, Ferrera-Cerrato R. A review of mushroom poisoning in Mexico. Food Addit Contam. 1995; 12: 355-360.
Sallis ES, Correa FR, Raffi MB, Méndez MC. Experimental intoxication by the mushroom Ramaria flavo-brunnescens in sheep. Vet Hum Toxicol. 2000; 42: 321-324.