Lewisit
Aneta Cvachová,
Zdravotně sociální
fakulta Jihočeské univerzity České Budějovice
Lewisit patří
mezi zpuchýřující bojové otravné látky. Tyto látky se používaly jako náplň
chemické munice již v době první světové války, kdy představovaly nejničivější
bojové otravné látky (BOL). Později byly zpuchýřující BOL použity
v několika lokálních válečných konfliktech např. ve válce Iráku
s Íránem v 80. letech 20. století.
Úvod
Lewisit patří
mezi zpuchýřující bojové otravné látky. Tyto látky se používaly jako náplň
chemické munice již v době první světové války, kdy představovaly nejničivější
bojové otravné látky (BOL). Později byly zpuchýřující BOL použity
v několika lokálních válečných konfliktech např. ve válce Iráku
s Íránem v 80. letech 20. století.
Charakteristické
rysem zasažení je vleklý, zánětlivě nekrotický proces s četnými klinicky
závažnými komplikacemi a následnými stavy, které mohou člověka vyřadit
z činnosti na dlouhou dobu. V místě vstupu zanechávají
charakteristické morfologické známky, jako je erytém, otok a puchýře.
Taktické použití
zpuchýřujících otravných látek je mnohostranné. Dají se použít jako náplň do
dělostřeleckých granátů, raketových hlavic, leteckých pum, chemických min ale
také do leteckých rozstřikovacích zařízení a aerosolových generátorů.
Přestože skupinu
těchto látek nelze již považovat za perspektivní, dá se o pravděpodobnosti
jejího užití uvažovat na druhém místě za nervově paralytickými látkami. Důvodem
tohoto úsudku jsou velké zásoby těchto BOL. K těmto zásobám patří i zásoby
určené k likvidaci v duchu mezinárodní Úmluvy o zákazu chemických
zbraní a také nedostatečně zlikvidované německé a japonské zbraně po 2. světové
válce (většina potopena v mořích).
Mezi
zpuchýřující látky patří např. yperity, lewisit…
Lewisit
Objevitelem této
látky je americký lékárník Winfordem Lee Lewis (1898-1943). Podle svého objevitele nese vojenské označení
L. Lewisite byl vyprodukovaný v roce 1918. „Rosa smrti“ jak Američané nazývali svůj
Lewisit se na bojištích objevil až na sklonku první světové války. Zasaženým
vojákům už nepřipomínal vůni maminčiných pelargónií. Za
první světové války se k jeho odmořování používal chlor, ovšem chlor ve
formě chlorového vápna, chlornanu vápenatého nebo chloraminů.
Lewisit je
zpuchýřující otravná látka, obsahující směs několika sloučenin, v níž má
největší zastoupení nejúčinnější 2-chlorvinyldichlorarsin (alfa-lewisit). Jedná
se o kapalinu bez barvy a zápachu (technický produkt může páchnou po
pelergoniích), dobře rozpustnou v organických rozpouštědlech, která je
méně stálá než yperit. Tato látka se v zimních měsících udrží do týdne a
v letních do jednoho dne. Lewisit tuhne až při -18°C, a proto se dá užít i v
zimních měsících na rozdíl od yperitu. Lewisit-yperitovou směs (2:1) lze použít
i při teplotách pod bodem mrazu.
Lewisit byl užit
pouze jako bojová chemická látka a nikdy nebyla provedena žádná lékařská nebo
jiná praktická zkouška.
Největší zásoby lewisitu má v současné době Rusko, které zásoby skladuje
na základnách Kambarka a Gornyj. Kvůli obsahu arsenu, je likvidace lewisitu
v souvislosti s Úmluvou o zákazu chemických zbraní, kterou ratifikovala i
Česká republika, jedním z nejnáročnějších technických a ekologických
problémů.
Účinky této
látky na lidský organismus
Lewisit může do
organismu vniknout:
- kůží, očima
- dýcháním vzduchu obsahujícího lewisit
- pitnou vodou, jídlem
Protože tato látka
obsahuje arzen, průběh otravy má podobné
příznaky jako otrava arzenem včetně žaludeční nevolnosti a nízkého krevního
tlaku. Příznaky se objevují ihned po expozici lewisitem a tím se liší od
intoxikace yperitem.
Příznaky na
jednotlivých orgánech lidského těla:
Kůže:
k zčervenání kůže dochází během 15 až 30 minut a za několik hodin po
zčervenání se objeví puchýř. Bolestivost kůže je menší než při zasažení
ostatními zpuchýřujícími otravnými látkami.
Oči: dráždění,
bolest, otok… Při velké expozici očí lewisitem dochází k trvalé slepotě.
Dýchací systém:
kýchání, chrapot, bolest při dýchání a kašli. Po dlouhodobém vdechování může
vzniknou chronická plicní choroba.
Odmoření
lewisitu
Povrchové
odmoření je založeno na fyzické adsorpci
z agenta, nebo se kombinuje fyzická adsorpce a chemická inaktivace.
Fyzická adsorpce se provádí pomocí
prášků jako mouka, zásyp. K chemické inaktivaci se užívají chloraminy,
organická rozpouštědla, otázkou zůstává užití vody.
Anitodotní terapie
intoxikace lewisitem
Antidotem proti
lewisitu je dimerkaptopropanol (BAL – Brititish anti Lewisite, Sulfaktin) nebo
jeho analog dimerkaptopropansulfát (DMPS), eliminující toxický efekt arzenu
obsaženého v molekule lewisitu.
V případě zasažení lewisitem se doporučuje podávat 3-6 dávek BAL
intramuskulárně během prvních 24 hodin po intoxikaci.
V nynější
době se stále užívá BAL v některých případech terapie otrav těžkými kovy,
zvláště k terapii otrav způsobených arzenem. Toto antidotum během druhé
světové války, minimalizovalo riziko spojeneckému pěšímu pluku, spojené se
zraněním nebo smrtí způsobenou intoxikací Lewisitem. BAL způsobil ve své době
převrat terapie intoxikací těžkými kovy náhodných i iatrogenních (intoxikace
spojené s terapií artritid solemi zlata). V roce 1951 byl užit
k terapii Wilsonovy choroby
s pozoruhodnými účinky.
Stanovení
lewisitu
K nejednodušším
metodám oblíbeným zejména v oblasti polní analýzy patří detekční trubičky,
papírky, přenosné laboratorní soupravy. Tyto metody jsou založeny na redukčních
vlastnostech lewisitu. Například s kyselinou molybdenovou vzniká
molybdenová modř a s oxidem osmičelým černý oxid osmičitý.
Lewisit
v dnešním světě
Největší zásoby
lewisitu má v současné době Rusko, které skladuje na základnách Kambarka a
Bornuj až několik tisíc tun této nebezpečné látky. Likvidace lewisitu vzhledem
k obsahu arzenu je velmi technologicky a ekologicky náročná. Ruská
federace přijala Úmluvu 5. listopadu 1997.
Arzenál ruských
chemických zbraní je více než 40 000 tun BCHL a z tohoto tvoří zásoba
lewisitu 8 000 tun. V Kambarce je v kamenných budovách
uloženo 6 300 tun lewisitu, každá
budova obsahuje 16 ocelových tanků o objemu 50 m3, které jsou
naplněné různým množstvím lewisitu. Ruští specialisté tvrdí, že z ruských
zásob je možné získat až 2 300 tun kovového arsenu. Ruskými specialisty
byly navrženy tři metody likvidace lewisitu - likvidace lewisitu alkalickou
hydrolýzou následovanou elektrolýzou reakční hmoty, vysokoteplotní amonolýza
lewisitu a alkalická hydrolýza lewisitu následovaná srážením sulfidu arzenitého
z reakční hmoty. Lewisit má menší pravděpodobnost teroristického zneužití
než yperit. Je to dáno tím, že je nestabilní a má relativně obtížnou výrobu.
Závěr
Zpuchýřující
otravné látky v současné době již nemají takový význam jako na začátku 20. století, kdy patřily mezi
nejúčinnější látky té doby. Lewisit byl objeven až na konci první světové
války, a proto nemá na svědomí tolik lidských životů jako yperit.
V současné době je zneužití lewisitu velmi nepravděpodobné je to dáno
zejména složitou výrobou a nestálostí v terénu. Nebezpečné jsou ovšem
zásoby této chemické látky, které jsou velmi velké a jejich likvidace je ekonomicky
náročná.
V roce 1997
vstoupila v platnost Úmluva o zákazu
vývoje, výroby, hromadění zásob použití chemických zbraní a jejich
zničení. Úmluvu byla podepsána 168
státech a ratifikována v 121 státech. Největší chemický arzenál má současné
době Ruská federace a USA a vlastnictví
též přijala Indie, Jižní Korea, Albánie a Lybie. Tyto státy původně deklarovaly
71 373 tun bojových chemických látek a celkem 8 671 570 kusů
chemické munice a velkoobjemných zásobníků. Ke dni 28. února 2005 bylo zlikvidováno celkem
11 350 tun bojových chemických látek a 2 161 300 kusů chemické
munice a velkoobjemových zásobníků. Zbraně jsou likvidovány pod mezinárodní
kontrolou Organizace pro zákaz chemických zbraní se sídlem v Haagu. Velkým
problém stále zůstávají problémy s likvidací lewisitu, který obsahuje
arzen, a proto představuje tato látka velké nebezpečí nejen pro lidstvo ale i
životní prostředí.