Ochuzený uran - toxický strašák na bitevních polích
Publikováno: Neděle, 05.03. 2006 - 19:19:41
Téma: Krizová radiobiologie a toxikologie


Ochuzený uran - toxický strašák na bitevních polích

Ondřej Krahula, KRT kombinované, 1.ročník


Ochuzený uran (DU – depleted uranium) měl být jako součást průbojných protitankových střel v první válce v Perském zálivu v r.1991 postrachem pro iráckou armádu. Místo toho se stal noční můrou pro mnohé americké vojáky. Zároveň se také stal velmi nebezpečným reliktem pro všechny civilisty, kteří žijí v oblastech kudy se prohnala válečná smršť, ať už to byl zmiňovaný Irák, nebo bývalá Jugoslávie, kde byl také použit. Svého času způsobil značnou mediální kampaň, která hraničila až s hysterií. Byl a je dáván do souvislosti se vznikem zvláštních onemocnění válečných veteránů z těchto konfliktů – syndromu ze Zálivu a Balkánského syndromu. Jestliže sdělovací prostředky v průběhu let informovaly o závažných následcích použití ochuzeného uranu na zdraví vojáků a civilistů, armádní činitelé nás naopak přesvědčovali o jeho takřka zdravotní nezávadnosti. Pomineme nyní všechny předsudky a podíváme se na objektivní fakta. Každý si pak může vytvořit vlastní úsudek.

Uran jako prvek byl objeven v r.1789 lékárníkem a profesorem chemie Martinem Heinrichem Klaprothem. Prvek byl pojmenován dle tehdy nově objevené planety Uran. V roce 1896 zjistil Henri Becquerel, že uran je radioaktivní. Do objevu umělých radioizotopů se uranové rudy používaly k výrobě rádia v nich obsaženého. Po ukončení druhé světové války se začal uran používat pro účely jaderného průmyslu. Uran je v čistém stavu stříbrobílý lesklý kov, který na vzduchu pozvolna nabíhá – pokrývá se vrstvou oxidů. Rozmělněný na prášek je samozápalný. Hustota (specifická hmotnost) uranu při 20 °C je cca 19 050 kg · m−3 a uran tak patří k nejtěžším prvkům vůbec, je o cca 70 % těžší než olovo. Vysoká hustota uranu je důvodem pro mnohá jeho nejaderná využití (viz dále). V přírodě se uran vyskytuje ve formě směsi tří izotopů 238U (99,276 %), 235U (0,718 %) a jen ve velmi malé míře 234U (0,004 %). V přírodě je uran v nejrůznějších rudách relativně častý, ovšem jen v nízkých koncentracích 0,04–3 %(1). Radioaktivita přírodního uranu je velmi slabá, podle ČSN 341730 se teprve množství nad 1 kg považuje za radioaktivní látku. Nejstarší, nejznámější a patrně nejdůležitější rudou je uraninit (případně uranin), česky(smolinec) neboli nasturan UO2 s příměsemi (kubický minerál). Uran je v množství 30µg až 60 µg obsažen v lidském těle. Dnes se uran po tzv. obohacení (zvýšení koncentrace izotopu 235U) používá jako palivo v jaderných reaktorech(1). Pro využití uranu jako jaderného paliva je nutné zvýšit koncentraci izotopu 235U z 0,72 % většinou na 2–4 % .Jako odpad po obohacování uranu zbude tzv. ochuzený uran – ochuzený proto, že byl zbaven podstatné části izotopu 235U využitelného jako palivo pro jaderné reaktory. Poměr izotopů po odstranění obohacené frakce se pak pohybuje kolem 99,8% 238U , 0,2 % 235U a 0,001%234U(2). Důležitý je fakt, že radioaktivita ochuzeného uranu dosahuje asi 60 % původních hodnot. Radioaktivita přirozeného uranu je 50.4 MBq/kg, zatím co aktivita uranu ochuzeného klesne na 39.3 MBq/kg. Z pohledu specifické aktivity jednotlivých izotopů je nejvíce aktivní 234U 230.410.000 Bq/g, pak 235U 80.040 Bq/g a nejméně 238U 12.450 Bq/g. Poločas rozpadu 238U je 4,5 . 109 let (2, 6).

Pro výrobce zbraní se ochuzený uran stal zajímavý ze dvou důvodů. Kvůli své, již zmíněné, vysoké specifické hmotnosti a snadné dostupnosti. S tou souvisí i jeho nízká cena. Ochuzený uran je využíván všude tam, kde je žádoucí vysoká hmotnost. Hlavní využití získal při výrobě dělostřeleckých, převážně protitankových, granátů. Díky jeho vysoké hustotě dosahují střely s ochuzeným uranem (tzv.podkaliberní střely, jejich průměr je nižší než průměr hlavně, ze které jsou vystřeleny) vysoké kinetické energie při malém objemu. Díky této vysoké energii pak mají tyto střely mnohem větší průraznost. Ochuzený uran se používá při výrobě průrazných pomůcek (penetratorů) pro letecké pumy a křižující rakety (Phalanx, Tomahawk), munice pro letadla útočící na pozemní cíle (A-10 Warthog, munice PGU 14/B API), ale zároveň i jako součásti pancéřových štítů obrněných vozidel (M1-Abrams)(2). Munice s ochuzeným uranem má ještě jednu “výhodnou“ vlastnost, která zvyšuje její účinnost. V okamžiku průniku podkaliberní střely pancířem dochází díky vysokým teplotám k zapálení částeček uranu. Dojde tak k vyhoření přibližně 20% hmotnosti střely a tyto hořící střepiny pokropí interiér vozidla, čímž znásobí ničivý účinek zásahu (3). Munice s ochuzeným uranem se nachází ve výzbroji přibližně 17 státu světa. První kdo ji použil ve válečném konfliktu byl pravděpodobně Izrael kolem roku 1973. K masovému použití došlo až v první válce v Zálivu v r.1991. Dle armádních údajů zde bylo vystřeleno asi 250 – 300 tun střel a raket s ochuzeným uranem. Jejich účinky při ničení iráckých tanků a bunkrů jsme měli možnost sledovat na televizních obrazovkách. Přímé přenosy z tohoto konfliktu na CNN byly vlastně televizní reklamou na munici s ochuzeným uranem. K dalšímu velkému nasazení podkaliberní munice došlo ve válce na Balkáně. Při odstřelování a bombardování srbských cílu bylo použito přibližně 11 tun munice s ochuzeným uranem. V souvislosti s tímto konfliktem se rozpoutala v médiích vlna kritiky na adresu Spojených státu. Hovořilo se o ekologické katastrofě, kontaminaci půdy a zamoření ovzduší. Hlavním tématem byla radioaktivita ochuzeného uranu. Jak bylo uvedeno výše ochuzený uran je nízko radioaktivní a je zdrojem a- záření, dceřiné produkty potom b- a g - záření. Samotná munice je pokryta 0,8 mm tlustým hliníkovým pláštěm, který pohltí vyzařované záření a, avšak po explozi a hoření vznikají aerosoli s dceřinými prvky, které snadno kontaminují okolí, při vdechnutí dochází i k vnitřní kontaminaci organismu(2,6). Protože, jsou tyto vdechnuté částice ve tvrdé formě, mohou být v plicích a regionálních lymfatických uzlinách delší dobu a tak zvýšit riziko buněčného poškození zářením a Míra radiace, o které zde hovoříme, není však nijak vysoká a není tím hlavním problémem ochuzeného uranu. Tím je jeho chemická toxicita, respektive jeho sloučenin. Tento problém nebyl sdělovacími prostředky tak zdůrazňován, ale je to nejspíš proto, že na slovo radiace veřejnost lépe slyší. Stejně jako když vás přepadnou, nevoláte “pomóc“, ale “hoří“, protože to spíše upoutá něčí pozornost.

Uran jako aktinoid je látka velmi chemicky toxická, stejně jako ostatní těžké kovy. Je karcinogenem. Mnohonásobně větší toxicitu než radioaktivitu mají sloučeniny uranu – uranyl, uranylové ionty a hlavně dusičnan uranylu. U něj je uváděna LD 50 5mg/kg (potkan). Nejčastěji se do těla dostane inhalací. V dýchacích cestách závisí depozice aerosoli obsahující uran na velikosti prachových zrn, absorpce pak na rozpustnosti příslušné vdechnuté formy uranu. Při perorálním příjmu se vstřebává asi 5% z podané dávky u rozpustných sloučenin. U nerozpustných pouze 0,2%(2, 4, 6) Cílovým orgánem distribuce uranu jsou ledviny a kosti, méně pak lymfatické uzliny a játra. Vylučuje se převážně močí a z menší části stolicí. Hlavní nebezpečí uranu spočívá v jeho nefrotoxicitě. Uran poškozuje glomerulus a proximální tubulus. U pokusných zvířat byl prokázán též účinek na játra, CNS, reprodukci, poškození buněčných membrán a vliv na glycidový metabolismus. Akutní otrava uranem se manifestuje poškozením ledvin, případně edémem plic při inhalaci fluoridů uranu. Chronickým působením vzniká plicní fibróza, poškození krvetvorby, postižen je nervový systém a probíhají významné změny na ledvinách, játrech a slezině. Akutní otrava uranem tak hrozí osobám, které se nacházejí v místě zásahu ochuzené munice těsně po její explozi, postupně se kontaminace prostředí snižuje, ale při delším pobytu v takto zamořených prostorách může dojít k vývinu chronických syndromů. WHO doporučila hraniční dávky příjmu uranu bez poškození zdraví na 0,6 mg/kg tělesné váhy a den (6). Zdroje americké armády uvádějí, že naměřená koncentrace ochuzeného uranu v Zálivu nebyla nikdy tak vysoká, aby mohlo u vojáku dojít ke vzniku akutní, nebo chronické otravy. Zároveň předpokládají, že osoby, které by mohly být kontaminovány, a kterým by tak hrozila akutní otrava uranem, by se museli nacházet v malé vzdálenosti od výbuchu, takže by stejně nepřežili. Je jisté, že zasažené předměty a okolí kontaminovány zůstaly. Klinické příznaky u veteránů trpících syndromem za Zálivu jsou často nápadně velmi podobné příznakům při otravách uranem (5). Zatím však nebyla publikována žádná studie, která by prokázala přímou souvislost mezi použitím DU munice a vzniku tohoto onemocnění. Ani americká armáda nic takového nepřiznala a dělá, že vlastně žádný problém s ochuzeným uranem neexistuje.

O tom, že munice s ochuzeným uranem nepatří z mnoha důvodů do výzbroje armád není pochyb. Stejně tak o jejím nepříznivém ekologickém dopadu. Již dnes se vyrábí vysokoprůrazná munice, kde je ochuzený uran nahrazen wolframem (7). Tato munice dosahuje srovnatelných kinetických a průbojných parametrů a má ji ve své výzbroji např. Německo. Jde jen o to, zda se zbrojařská loby nechá dotlačit k nahrazení levného uranu dražším wolframem. Proti hovoří však vyšší cena a neochota některých vlád, přiznat svoji chybu. Použití ochuzeného uranu při výrobě munice taky zůstává výborným způsobem, jak se tohoto nebezpečného odpadu zbavit. Je to jako když máte na zahradě hromadu shnilých jablek a uklidíte je tak, že jimi bombardujete souseda za plotem.

Použité zdroje:

1. http://cs.wikipedia.org/wiki/Uran_%28prvek%29Kategorie: Chemické prvky | Aktinoidy

2. http://.ratical.org/radiation/vzajic/contents.html

3. http://britskelisty.cz/0102/20010206d.html

4. http://fas.org/man/dod-101/sys/land/du.htm

5. http://lanl.gov/abs/physics/0301059

6. http://physik.uni-oldenburg.de/Docs/puma/1583.html

7. http:// pes.internet.cz/veda/clanky/31799_0_0_0.html









Tento článek si můžete přečíst na webu Toxicology - Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc
http://toxicology.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=28