Pečárka zápašná (Agaricus xanthodermus) a azosloučeniny
Publikováno: Středa, 06.10. 2021 - 14:30:16
Téma: prof Patočka


Pečárka zápašná (Agaricus xanthodermus) a azosloučeniny

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Pečárka zápašná, dříve žampion zápašný  (Agaricus xanthodermus) je mírně jedovatá stopkovýtrusá houba z čeledi pečárkovitých (Hagara et al., 2005). Má až 15 cm velký kuželovitý klobouk s plochým středem, který je matně bílý a hladký. Lupeny jsou v mládí růžové, ve stáří kakaově hnědé.  Třeň je hlízovitý s blanitým prstenem.  Jeho dužina páchne po fenolu a po poranění rychle žloutne.

 

     Je to houba, která roste hojně od května do listopadu v lesích, parcích, loukách a zahradách, všude tam, kde je půda bohatá na dusík. Obvykle roste ve skupinách, často velmi početných. Protože je velmi podobná dalším jedlým pečárkám (ovčí, hajní nebo hlíznaté), často končí na talíři a ten co je snědl, končí na pohotovosti. V ohrožení jsou zejména pejskaři, kteří se s houbou setkávají na toulkách se svým čtyřnohým přítelem a neodolají, když vidí na louce desítky plodnic krásné a zdravé houby. 


     Otrava pečárkou zápašnou sice není smrtelná, ale dokáže člověka pěkně potrápit. Otravy se projevují trávicími obtížemi, bolestmi žaludku, nevolností a posléze intenzivním zvracením. Neexistuje žádná statistika o četnosti otrav pečárkou zápašnou, protože většina otrávených ani nejde k lékaři. Pokud skončí na pohotovosti nebo v nemocnici, je jen minimální šance, že o tom najdeme záznamy v odborné literatuře (Wenig et al., 2020). Výjimkou jsou jen masové otravy a ty se této pečárky netýkají. Určitou výjimku představuje australská studie z roku 2000. Ze 174 otrav evidovaných Informačním centrem pro otravy (od května 1997 do dubna 1999) bylo 89 % způsobeno pečárkou zápašnou (Hender et al., 2000).
     Příčinou otrav touto pečárkou jsou bioaktivní látky přítomné v plodnicích. Kromě fenolu, po kterém houba zapáchá, jsou to ještě další fenolické látky: např.  p-chinol nebo 4,4'-dihydroxy-bifenyl. Látkami zodpovědnými za jedovatost pečárky jsou ale pravděpodobně některé dusíkaté látky zvané azo-sloučeniny. V jejich molekule je přítomna azo-skupina -N=N- a pečárka zápašná byla prvou houbou, v níž byly přírodní azo-sloučeniny nalezeny (Gill a Strauch, 1984). Byla to látka zvaná 4,4'-dihydroxy-azobenzen. Od té doby byly ale nalezeny i v jiných houbách, ale naprostá většina azo-sloučenin je syntetického původu a nacházíme je zejména mezi barvivy. Jistě není bez zajímavosti, že naprostá většina azo-barviv má karcinogenní účinky (Chung, 2016) a výjimkou nejsou ani ty, co byly nalezeny v pečárce zápašné (Toth et al., 1989). 
     Chemické látky, v jejichž molekule jsou vázány mezi sebou dva atomy dusíku, jsou příčinou toho, že pečárka zápašná (ale i některé jiné pečárky) při poranění žloutnou. V jejich buňkách je přítomná bezbarvá sloučenina zvaná leukoagaricon, která v přítomnosti vzduchu rychle reaguje s kyslíkem za vzniku žlutě zbarveného agariconu. Naštěstí jak leukoagaricon, tak agaricon, jsou látky termolabilní, takže při tepelné úpravě jídla se rychle rozkládají na nejedovaté produkty.
Poznámka:
Naprostá většina pečárek (název žampion je používán pouze pro pěstované druhy, tedy především pečárku dvouvýtrusou) rostou saprofyticky. Výjimkou je halofilní pečárka nepříjemná Agaricus bernardii (Quél.) Sacc., jejímž původním biotopem jsou zasolené přímořské duny. V ČR jde o zavlečený druh, vyskytující se výhradně podél komunikací ošetřovaných v zimním období chemickým posypem. Podobně jako pečárka zápašná a hlíznatá páchne po karbolu, na rozdíl od ní při poranění nežloutne, nýbrž červená. V souvislosti se specifickým pachem je třeba ještě zmínit vzácnou pečárku jodoformovou (Agaricus iodosmus Heinem.). Také tento druh na poraněných místech žloutne, především na bázi třeně. Mezi žloutnoucí pečárky patří také p. lesomilná (Agaricus sylvicola (Vittad.) Peck. Při sběru pečárek je třeba opatrnost (Holec et al., 2012). Nesbírejte pečárky, které poraněním žloutnou. Stačí přejet nehtem či tupou stranou čepele nože po bázi třeně (raději i klobouku). Pokud se v zápětí zbarví žlutě, jde o nejedlý či dokonce jedovatý druh. Závěrem ještě upozornění: nezkušení houbaři mohou zaměnit pečárky s bílými faloidními muchomůrkami. Nesbírejte proto drobné plodnice, u nichž nelze bezpečně rozeznat všechny charakteristické znaky. 
Literatura
Gill M, Strauch RJ. Constituents of Agaricus xanthodermus Genevier: the first  naturally endogenous azo compound and toxic phenolic metabolites. Z Naturforsch C. 1984; 39(11-12): 1027-1029.
Hagara L, Antonín V, Baier J. Velký atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005. ISBN 978-80-7360-334-2.
Hender E, May T, Beulke S. Poisoning due to eating fungi in Victoria. Aust Fam Physician. 2000; 29(10): 1000-1004.
Holec J, Bielich A, Beran M. Přehled hub střední Evropy, Academia Praha., 2012.
Chung KT. Azo dyes and human health: A review. J Environ Sci Health C Environ Carcinog Ecotoxicol Rev. 2016; 34(4): 233-261.
Toth B, Patil K, Taylor J, Stessman C, Gannett P. Cancer induction in mice by  4-hydroxybenzenediazonium sulfate of the Agaricus xanthodermus mushroom. In Vivo. 1989; 3(5): 301-305. 
Wennig R, Eyer F, Schaper A, Zilker T, Andresen-Streichert H. Mushroom Poisoning. Dtsch Arztebl Int. 2020; 117(42): 701-708. doi:10.3238/arztebl.2020.0701






Tento článek si můžete přečíst na webu Toxicology - Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc
http://toxicology.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1192