Radianspeny: diterpenoidy hnojníku paprskového

Jiří Patočka, Radoslav Patočka 

     Hnojník paprskový (Coprinellus radians (Desm.) Vilgalys, Hopple & Jacq. Johnson 2001, syn. Coprinus radians), je druh kloboukaté houby z čeledi Psathyrellaceae. Poprvé byl tento hnojník popsán mykologem Johnem Baptistem Henri Josephem Desmazièresem v roce 1828 pod jménem Agaricus radians, kde vydržel až do roku 2001, kdy byl převeden do rodu Coprinellus a získal své současně platné jméno Coprinellus radians (Redhead et al., 2001, https://atrium.lib.uoguelph.ca/xmlui/handle/10214/4460?show=full). 

Syntetické kannabinoidy na drogové scéně

Jiří Patočka, Bohumír Plucar

     Slovo „kannabinoid“ označuje každou chemickou látku, bez ohledu na strukturu nebo původ, která se v těle váže na kannabinoidní receptory a která má podobné účinky jako ty látky, které produkuje konopí. Podle zdroje produkce, kannabinoidy rozdělujeme na endokannabinoidy, fytokannabinoidy a syntetické kannabinoidy. Zatím co dříve byly jako droga zneužívány zejména fytokannabinoidy, dnes to jsou stále častěji kannabinoidy připravené nelegálně v laboratoři (Fattore et al., 2011). Protože jejich výroba je relativně snadná a počet účinných látek neskutečně velký, syntetické kannabinoidy zaplavují trh s drogami (Patočka a Kuča, 2011, 2012).

Tulipán pozdní: tuliposidy a tulipaliny 

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

          Tulipán pozdní (Tulipa urumiensis, syn. T. tarda) je tulipán pocházející z Íránu, Kazachstánu a Kirgizstánu. Má krátkou lodyhu (výška 5–13 cm), která nese 1–8 květů na krátkých stopkách, které vykvétají během dubna. Květ má tvar hvězdy, dříve se rozlišoval druh Tulipa urumiensis s květy čistě žlutými a druh Tulipa tarda s květy bíložlutými. V současné době se  oba tyto typy řadí k jednomu druhu. Plodem je trojpouzdrá tobolka. Cibule je středně velká, vejcovitá, s tenkou žlutou slupkou. Mezi zahrádkáři je tulipán pozdní velmi oblíbený. Je totiž velmi otužilý a lze jej pěstovat jako vytrvalou rostlinu bez nutnosti vyndávat cibulky na zimu z půdy a díky svému vzrůstu je obzvlášť vhodný na skalky

Neuroprotektivní účinky kyseliny cajaninstilbenové

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová, Annamária Halečková

     Kyselina cajaninstilbenová (CSA) je hlavní bioaktivní stilben izolovaný z listů kajanu indického (Cajanus cajan), známého též jako holubí hrách. Tato víceletá bylina z čeledi bobovitých (Fabaceae) má trojčetné listy a žluté květy uspořádané v hroznech, plodem je lusk obsahující 2–6 semen. Nezralá semena se pojídají jako zelenina, zralá slouží k přípravě pokrmů. Především v Indii je kajan důležitým zdrojem proteinů. Kromě toho obsahuje řadu bioaktivních látek, jako jsou stilbeny, flavonoidy, saponiny, taniny, terpenoidy, steroly a další (Valíček, 2002; Yang, 2020).

     CSA prokázala v nedávných experimentálních studiích významné neuroprotektivní účinky (Liu et al., 2015; Xu et al., 2020). Na myším modelu raného stadia Alzheimerovy nemoci (AD) indukované bilaterální injekcí oligomerů Aβ1–42 do hipokampálních oblastí CA1 (100 pmol/myš) bylo prokázáno, že p.o. podání CSA (7,5, 15 a 30 mg/kg) zlepšilo poruchy učení a paměti indukované oligomery Aβ1–42 a zabránilo mikrogliální aktivaci a reaktivitě astrocytů v hipokampu modelových myší. Snížila se také vysoká hladina glukosy a zvýšily se nízké hladiny GABA v mozku. Kromě toho CSA inhibovala nadměrnou expresi NMDAR obsahujících GluN2B a vedla downregulaci signální dráhu PKA/CREB/BDNF/TrkB. Tyto výsledky naznačují, že CSA by mohla být potenciální terapeutickou látkou v časném stadiu AD (Wang et al., 2019).

Zafrin: bioaktivní látka produkovaná mořskými bakteriemi Pseudomonas.

Jiří Patočka

     Pseudomonas je rod gramnegativních proteobakterií, které byly izolovány z půdy, ze sladkých vod i z moře. Tento rod se skládá z mnoha druhů, které jsou geneticky velice různorodé (Kersters et al., 1996). Na základě analýzy a podobnosti rRNA jsou konány pokusy o jejich roztřídění (Moore et al., 1996; Anzai, 2000), ale jich systematika je stále nedokončená, vykazuje obrovskou dynamiku a pravděpodobně dozná v budoucnosti mnohé zněny (Marín et al., 2021).

Jilmy a ethnomedicína

Jiří Patočka

    Jilm (Ulmus), starší název břest, je rod opadavých anebo částečně opadavých listnatých stromů nebo keřů z čeledi jilmovité (Ulmaceae). Zahrnuje asi 35 druhů rostoucích v severním mírném pásmu Evropy, Asie a Ameriky.

     Na území ČR jsou domácí 3 druhy jilmů: v teplejších oblastech roste jilm vaz (Ulmus laevis) a jilm habrolistý (Ulmus minor), v pahorkatině a podhorských krajích jilm horský zvaný též drsný (Ulmus glabra). Jilmy v minulosti tvořily významnou surovinu pro řadu přípravků lidového léčitelstí všude tam, kde tyto stromy rostly (Lans, 2019). V evropském prostředí již Theofrastos dosvědčuje, že kolem roku 111 před naším letopočtem se jilm využíval jako prostředek k hojení a mírnění bolestí při otevřených ranách a při kožních nemocech. Dioskorides doporučoval používání jilmu na léčbu kožních nemocí a Galenos si cenil adstrigentního účinku jilmových listů. Jilm byl také považován za užitečný při léčbě bahenní zimnice, revmatických bolestí, léčbě zánětů lymfatických uzlin, rakoviny a některých nervových onemocnění. Odvar z kůry kořene byl doporučován k léčení nervových záchvatů.

     Jilm horský je opadavý, až 40 m vysoký strom s šedohnědou borkou. Ta je v mládí hladká, ve stáří rozpraskaná.  Jilmové dřevo je pevné a trvanlivé, užívá se ve stavebnictví a k výrobě nábytku. Jilm horský má střídavé, krátce řapíkaté, drsně chlupaté a na okraji zubaté listy. Květy vyrůstají v květenstvích po 15 až 30, jsou krátce stopkaté, 4 až 5četné, okvětní lístky na okraji jsou rezavě brvité. Tyčinky výrazně vyčnívají z květu. Plodem je křídlatá nažka se semenem umístěným přibližně ve středu. Kvete ještě před rašením listů v březnu až květnu. Jilm horský roste na vlhkých, humózních a výživných půdách. Vyhovují mu spíše stinná stanoviště s vyšší vzdušnou vlhkostí (Bussmann, 2020). Jilm horský se dožívá věku 400 až 500 let.

Jilm horský z Jeseníků (údolí potoka Malá Morava). Foto: Jiří Patočka

Hlíva ústřičná

Jiří Patočka, Radoslav Patočka, Hana Juříčková

     Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus (Jacq.) P. Kumm.) je jedlá dřevokazná houba z čeledi hlívovitých, která svým tvarem připomíná ústřici a odtud pochází i její druhové jméno. V mládí má sklenuté klobouky s podvinutým okrajem, které jsou později široce vějířovité, hladké a pružné, s ostrými okraji. Klobouky rostou v trsech, řadách nebo vrstvách nad sebou. Trsy plodnic mohou dosahovat hmotnosti i několika kilogramů. Klobouky spodních plodnic jsou obvykle poprášeny vyklíčenými výtrusy, takže na sobě mají bílý povlak. Zbarvení plodnic je velice proměnlivé: od bělavé barvy, k šedomodré až k šedohnědé nebo hnědé. Toto zbarvení je závislé na mnoha faktorech, z nichž rozhodující je místo a podmínky růstu a vzdušná vlhkost.

Plodnice hlívy ústřičné rostoucí na dubu v katastru obce Braníškov, v blízkosti přírodní rezervace bukojedlového pralesa „Slunná“. Foto: Hana Juříčková.

Filippinský mech Calyptothecium ramosii a jeho bioaktivní látky

Jiří Patočka

     Calyptothecium ramosii je druh mechu z čeledi Pterobryaceae, popsaný v roce 1913. Druh pochází z Filippin (Tan a Iwatsuki, 1991), ale byl také nalezen na jihu Číny (Linis, 2006). Mechy nepatří mezi organismy, které by byly příliš často podrobovány fytochemickému a farmakologickému průzkumu (Goffinet a Buck, 2004) a nejinak je tomu také u mechu Calyptothecium ramosii  (Dey a Mukherjee, 2015).

     Prvé analýzy mechu C. ramosii prokázaly přítomnost nasycených mastných kyselin (nejvíce kyseliny n-hexadekanové), alkoholů a esterů, fytolu a fytolacetátu, oxacykloheptadec-8-en-2-onu, 7,9-di-tert-butyl-1-oxaspiro(4,5)deca-6,9-diene-2,8-dionu a 4,8,12,16-tetramethylheptadekan-4-olid (Carranza et al., 2019).

Kačenka česká a profesor Krombholz

Jiří Patočka, Radoslav Patočka, Patrik Olekšák

          Kačenka česká (Verpa bohemica (Krombh.) J. Schröt. 1893, syn. Ptychoverpa bohemica, Morchella bohemica nebo Mitrophora bohemica) je vřeckovýtrusá houba z čeledi smržovitých (Morchellaceae), která je považována za jednu z nejchutnějších hub. Její kuchyňské využití je velmi všestranné. Je vhodná pro kulinářské účely, protože svou příjemnou chutí a vůní připomíná lanýže. Podobá se smržům, od nichž se liší volným kloboučkem nasazeným na třeň. U nás patří mezi nejoblíbenější jarní houby. Roste místy dosti hojně v březnu až květnu v listnatých nebo smíšených lesích, nejčastěji pod osikami, ale také pod střemchami, třešněmi, jeřáby apod. Má ráda teplejší oblasti a zásadité půdy.

Kačenka česká (Verpa bohemica). Foto: houbař Véna

Sluncovka kalifornská a její bioaktivní alkaloidy

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Sluncovka kalifornská, známá ve světě jako kalifornský nebo také zlatý mák (Eschscholzia californica), je jednoletá až vytrvalá bylina teplých a suchých pacifických oblastí Spojených států a Mexika Rodové jméno dostala na počest německého botanika prvé poloviny 19. století Johanna Friedricha Gustava von Eschscholtze a druhové podle místa původu, Kalifornie. Dne 6. dubna 1903 prosadila americká botanička Sarah Plummer Lemmonová přijetí zlatého máku jako státní květiny státu Kalifornie a od té doby se každoročně 7. dubna slaví oficiální státní svátek -  kalifornský den máku "California Poppy Day“ (Nord, 2014). Tak obrovské makové louky jako v Kalifornii v ČR nenajdeme, ale rozsáhlou sbírku mákovitých (Papaveraceae), která je svou velikostí unikátní i v celosvětovém měřítku, najdeme v Centru léčivých rostlin Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Brno na Kraví hoře.

Sluncovka kalifornská v Centru léčivých rostlin Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Brno na Kraví hoře. Foto: Radoslav Patočka