Nejasnosti kolem drogy zvané "zombie"

Jiří Patočka

     Zneužívání drog není věc nová, ale v posledních letech se stalo nedílnou součástí života současné společnosti. Nepříznivý vliv na vývoj drogové scény ve většině zemí má snadnější dostupnost návykových a psychotropních látek, která významně souvisí s rozšířením světového obchodu s drogami. Přestože vlády většiny zemí vedou nesmlouvavý boj s ilegálním obchodem s drogami, drogy se stávají spíše dostupnější a narkomanů přibývá. To souvisí i se životním stylem nemalé části obyvatelstva, která odmítá orientaci na peníze a majetek a uniká ze světa reality do světa iluzí.

      Různé strategie zaměřené na řešení problémů spojených s drogami bohužel selhávají a nedaří se dosáhnout snížení jejich užívání. Počet lidí experimentujících s drogami neklesá ani navzdory jejich kriminalizace, ani navzdory varování před katastrofickými následky a značné protidrogové publicitě. Nic z toho moc nepomáhá. Naopak, užívání tzv. rekreačních drog se stává součástí kultury a životního stylu nemalé části společnosti. Protidrogově zaměřená část společnosti je bezradná. Kriminalizace drog nepřináší řešení, ale jejich legalizace také nepředstavuje cestu, jak se s drogami vypořádat. 

Nově objevené neurotoxiny mořské sinice Lyngbya majuscula

Jiří Patočka

     Lyngbya majuscula je benthická vláknitá mořská sinice s celosvětovým rozšířením v tropech a subtropech. V prosluněných vodách teplých moří žije až do hloubky 30 m a v posledních několika letech bylo zaznamenáno její přemnožení. Protože sinice je jedovatá, ohrožuje tak koupající se v moři. Sinice produkuje velké množství jedovatých sekundárních metabolitů (Taylor et al., 2014). Až dosud bylo z L. majuscula izolováno několik velmi toxických látek, např. lyngbyatoxin A či debromoaplysiatoxin.  Tyto jedy způsobují akutní kožní dermatitidu při kontaktu sinice s povrchem těla (Obr. 1), ale jsou nebezpečné i při vdechování aerosolu (Osborne, 2012). Na celkových toxických účincích této sinice se ale podílí celá řada jedovatých látek (http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=966).

Obr. 1. Takhle byste mohli dopadnout, kdybyste se koupali v moři obydleném sinicí Lyngbya majuscula.            S laskavým využitím materiálu Lyngbya Majuscula Rash, dostupného na (http://cmai.info/lyngbya-majuscula-rash.html)

Bioaktivní látky mořských bakterií: arsindoliny A a B

Jiří Patočka

     Arsindoliny A a B jsou bis-indolové alkaloidy, které byly izolovány z mořských bakterií identifikovaných jako Aeromonas sp. (Cai et al., 2010). Přestože látky jsou již dostupné laboratorní syntézou (Merinos et al., 2015; Praven et al., 2015; Xiang et al., 2015), nebyla u nich dosud testována žádná biologická aktivita. Přitom lze předpokládat, že by mohly mít protinádorové účinky, podobně jako některé další bis-idolové deriváty, např. arundin (Khuzhaev et al., 1994) nebo antibakteriální účinky jako např. vibrindol (Bell a Carmelli, 1994).

Lilacinon: červený pigment ryzce lilákového

Jiří Patočka

     Ryzec lilákový (Lactarius lilacinus (Lasch) Fr. 1838) je relativně vzácná houba, která roste na silně podmáčených půdách pod olšemi, s kterými tvoří mykorhizu (Rochet et al., 2011). Má nízce vyklenutý, jemně plstnatý světle růžový až nafialovělý klobouk o průměru až 8 cm, uprostřed vmáčklý. Lupeny jsou řídké, široce připojené až krátce sbíhavé, často se zoubkem, krémově okrové s růžovým nádechem. Třeň je válcovitý  (3–15 × 15–70 mm), pleťově až oranžově okrový, suchý a hladký. U dospělých plodnic je dutý. Dužnina je křehká, bledě krémová, která voní po ovoci. Výtrusný prach je  bělavý (Holec et al., 2012). Houba je jedlá, ale její chuť je nevalná. Dužnina roní bílé, vodnaté mléko, nahořklé až mírně palčivé chuti.

Lenthionin, organosirná bioaktivní látka houževnatce jedlého

Jiří Patočka

     V roce 1967 publikovali japonští autoři Morita a Kobayashi nález látky z houževnatce jedlého (Lentinus edodes, syn. Lentinula edodes), známé v Japonsku pod názvem "šii-take". Tato jedlá houba původem z východní Asie je ve světě značně oblíbená pro své využití v kuchyni, hlavně v čínské (Muszyñska et al., 2017). Číňané jí říkají xiānggū (voňavá houba) nebo dōnggū (zimní houba). Dnes je již ve velkém úspěšně pěstována i mimo východní Asii a postupně se stává oblíbenou houbou i v dalších orientálních kuchyních. Převážná část houby pochází z umělé výsadby (Chang, 1999).

Cyklolithistid A: depsipeptid mořské houby Theonella swinhoei

Jiří Patočka

     Cyklolithistid A je cyklický depsipeptid, který byl izolován z hlubinné mořské houby Theonella swinhoei. Struktura cyklolithistidu A, která obsahuje unikátní aminokyseliny (kyselinu 4-amino-3,5-dihydroxyhexanovou, formylleucin a chlorisoleucin, byla objasněna kombinací spektroskopických technik (Clark et al., 1998) GC-MS s chirální fází, kombinovaná s Marfeyovou analýzou, poukázala na absolutní konfigurace tří aminokyselin a vedla k revizi struktury cyklolithistidu (Tajima et al., 2014).

Helmovka louhová a její chemická obranná strategie

Jiří Patočka

     Houby vyvinuly řadu obranných strategií, kterými se brání před predátory. Na rozdíl od rostlin je však málo známo o chemické ekologii vyšších hub, zejména o obranných mechanismech, které jsou indukovány poraněním plodnic. Takové poranění, např. ohryz slimákem nebo zvěří, je doprovázeno řadou fyziologických a chemických reakcí houby, které mají za úkol znechutit pojídání plodnice nebo mu zcela zabránit (Spiteller, 2008).

     Při studiu obranných mechanismů helmovky louhové (Mycena alcalina) bylo zjištěno, že jako chemický prostředek na obranu před predátory používá směs chlorovaných fenolů, jejichž struktury byly stanoveny hmotnostní spektrometrií a 1D a 2D NMR experimenty. Látky byly izolovány nikoliv z plodnic, ale z myceliárních kultur houby M. alcalina. Není bez zajímavosti, že prosté přidání bromidu do média vedlo k produkci odpovídajících bromovaných fenolů. Místo alcaliphenolu A (3-methoxy-4-chlor-5-methyl-katechol) tak bylo možné izolovta alcalinaphenol D (3-methoxy-4-brom-5-methyl-katechol) (Peters a Spiteller, 2006).

See also: http://burle.blog.cz/1807/jak-se-brani-helmovky-pred-nepritelem

Dunaimyciny, makrocyklická antibiotika inhibující transkripci genů prozánětlivých cytokinů

Jiří Patočka

     Dunaimyciny tvoří skupinu sloučenin, které byly objeveny ve fermentačních kapalinách bakterií Streptomyces diastatochromogenes AB1691Q-321 a AB1711J-452. Tyto sloučeniny byly objeveny při screeningu přírodních látek s fungicidní aktivitou. Bylo zjištěno, že dunaimyciny jsou 24-členné makrolidy (Burres et al., 1991; Hochlowski et al., 1991) a jejich další testování ukázalo, že mají významné imunosupresivní účinky (Burres et al., 1991; Karwowski et al., 1991). 

Bioaktivní látky lilie bělostné (Lilium candidum)

Jiří Patočka

     Lilie bělostná (Lilium candidum) je vytrvalá rostlina z čeledi liliovitých (Liliaceae), jejíž bílé květy se staly symbolem čistoty a nevinnosti. Tento druh lilie roste volně v Malé Asii a ve Středomoří, ale téměř ve všech zemích světa se pěstuje uměle pro svou nenáročnost a krásný květ.  Patří mezi cibuloviny. Kopinaté listy vyrůstají z přízemní růžice. Lodyha má přímou, hustě zarostlou listy a dorůstá výšky 70-150 cm.. Květy jsou až 10 centimetrů velké, jasně bílé a výrazně voní. Na jednom stonku vyrůstá až 15 květů uspořádaných do hroznu. Kvete v období června a července. Plodem jsou tobolky. 

Stigmurin: jedovatý peptid štíra Tityus stigmurus

Jiří Patočka

     Tityus stigmurus (štír jedovatý) je jedním z nejjedovatějších štírů početného rodu Tityus. Tito štíři mají úzká klepeta, velice křehké tělo a velmi účinný jed. jejich bodnutí proto bývá často smrtelné. T. stigmurus dorůstá do velikosti 4 až 6 cm, má nažloutlou barvu a přes přední část zadečku se táhne tmavý pruh. Vyskytuje se na velké části Brazílie a bodnutí jsou častá (Lourenço, 2002). Bodnutí je velmi bolestivé a je doprovázeno bolestmi hlavy, dávením a zvracením. Při aplikaci antiséra je však jen malý počet bodnutí smrtelných (Lira-da-Silva et al., 2000). V ohrožení života jsou zejména děti (Albuquerque et al., 2013). Jed štíra T. stigmurus má významnou toxicitu, LD₅₀ pro myš je 0,773 mg/kg (Wagber et al., 2003).