Kopřivák naštěstí neroste v naší přírodě a setkat se s ním můžeme pouze na Nové Guinei, severovýchodním pobřeží Austrálie, ve spolkových státech Nový Jižní Wales a Queensland nebo na Moluckých ostrovech. Roste v prosluněných částech vlhkých nížinných lesů, poblíž potoků a lesních cest. Spíše než bylinu, připomíná stálezelený strom. Dorůstá až do výše 4 m a má jeden dřevnatý kmen o průměru až 5 cm. Kmínek obrůstají velké listy oválného nebo srdčitého tvaru s řapíkem dlouhým 10 až 20 cm. Listové čepele dosahují délky až 25 a šířky 20 cm, po obvodu jsou zoubkované a oboustranně porostlé ostrými a tvrdými žahavými chlupy, které jsou příčinou špatné pověsti této rostliny (Metcalf et al., 2014).
     Po kontaktu člověka nebo zvířete s těmito chlupy se do těla dostává velké množství ostrých křemičitých vláken, z nichž se po doteku dostává pod kůži žahavá látka s vlastnostmi neurotoxinu (Oelrichs a Robertson, 1970). Ta způsobuje bolest, která se stále stupňuje a projevuje se i v místech, která nebyla kopřivákem zasažena (Laurance, 2000). Bolest může přetrvávat i několik dnů. Postižené místo zarudne a na kůži se vytvoří červené skvrny. Žádný orgán v těle postiženého však není z lékařského hlediska poškozen.
     Popálení druhem Dendrocnide moroides je velmi bolestivé a vyžaduje několikadenní pobyt v nemocnici. Dodnes neexistují prostředky na zmírnění kruté bolesti způsobené kopřivákem (Hurley, 2000a). Tato ďábelská kopřiva má už také na svědomí smrt několika citlivějších lidí (Hurley, 2000). O složení jedu existuje dosud mnoho nejasností. Jak nedávno informoval Andersen se spolupracovníky (2014) mezi biologicky účinnými látkami byl již kdysi dávno nalezen např. histamin s acetylcholinem, ale bylo jasné, že tyto látky nemohou mít na svědomí všechny nepříjemné pocity, které žahnutí kopřivákem přináší. I když výzkum této zajímavé žahavky není ještě ani zdaleka ukončen, je velmi pravděpodobné, že za její bolestivé a nebezpečné žahnutí je zodpovědná látky, která byla nazvána moroidin (Kahn et al., 2000). Moroidin je bicyklický oktapeptid (Leung et al., 1986), který ale není jedinou chemickou substancí podílející se na jedovatosti kopřiváku (Kahn et al., 1989; Oelrichs a Williams, 1992).
     Kopřivák morušovitý je nebezpečnou rostlinou i tehdy, nedostaneme-li se s ním do přímého kontaktu. Žahavá vlákna kopřiváku se obměňují a stará, z rostliny uvolněná mohou poletovat ve vzduchu a mohou být snadno vdechnuta (Lindikeit a Jung, 1953). Proto i delší pobyt v blízkosti těchto rostlin je nebezpečný, způsobuje záchvaty kýchání nebo krvácení z nosu. Podobně jako na lidi působí kopřivák morušovitý i na koně a psy (Robertson a Macfarlane, 1957).