Vítejte na webu Toxicology - Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc
Přihlásit se nebo Registrovat Domů  ·  Prof. Patočka  ·  Student ART  ·  Student RA  ·  Student KRT  ·  Doktorand  ·  Fórum  

  Moduly
· Domů
· Archív článků
· Doporučit nás
· Články na internetu
· Fotogalerie
· Poslat článek
· Průzkumy
· Připomínky
· Soubory
· Soukromé zprávy
· Statistiky
· Témata
· Top 10
· Váš účet
· Verze pro PDA
· Vyhledávání

  Skupiny uživatelů
· Prof. Patočka
· Student ART
· Student RA
· Student KRT
· Doktorand

  Kdo je online
V tuto chvíli je 5693 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde


  Články studentů KRT: Historie jedů a vznik toxikologie
Publikováno: Pondělí, 19.05. 2014 - 10:57:55 Od: Prof. Patocka
Krizová radiobiologie a toxikologie

Historie jedů a vznik toxikologie

Bc. Tomáš Mazák (Upravená seminární práce)

     Toxikologie je nauka o jedech a jedy doprovázejí člověka celou jeho historií. Nejdříve to byly jedy přírodní - z hub, rostlin, živočichů nebo jedovatých mikroorganismů. S rozvojem alchymie a posléze chemie začal člověk připravovat nejrůznější jedovaté chemikálie uměle. Jedy jsou chemické substance nebo jejich směsi, které jsou schopny vyvolat u živých organismů chorobný stav, který může skončit smrtí.



Starověk
     Jedním z nejstarších dochovaných písemných toxikologických pramenů je Ebersův papyrus, napsaný kolem roku 1600 př. Kr. Obsahuje přes devět set receptů staroegyptského lékařství, z nichž řada popisuje přípravu jedů a léčení otrav (např. sloučeniny arsenu, antimonu, rostlinné jedy z bolehlavu, opia aj.).
     Dalšími zachovalými písemnými doklady jsou indické védy, posvátné sanskrtské knihy vzniklé asi kolem roku 1000 př. Kr. V Ájruvédě neboli védě o dlouhém životě je šestá část nazvaná Agadatantra věnována toxikologii. Jsou zde popsány jedy jako arsenik, akonitin apod.
     Ze starověké Číny je znám legendární císař Šen-nung (Rudý císař), který údajně kolem roku 1000 př. Kr. napsal knihu o léčivých bylinách. Podle legendy měl skleněný žaludek, takže mohl vyzkoušet chuť a účinek všech bylin rostoucích v jeho říši. Dodnes užívaným pramenem čínských znalostí o jedech a protijedech je klasický čínský lékopis Pen-cchao kang-mu.
     O toxikologických znalostech starých Řeků jsme informováni především díky škole asklépiovců (asi 400 př. Kr.), jejímž čelným představitelem je Hippokrates. Jeho dílo bylo shrnuto do proslulého Corpus Hippocraticum, z něhož je zřejmé, že Řekové v té době měli profesionální vědomosti o jedech a základních principech toxikologie, zvláště o léčení otrav pozměněním jejich absorpce v organismu.
    V antickém světě bylo široce rozšířeno využívání jedů jako prostředku k odstraňování nepřátel, takže studium jedů a hledání protijedů bylo velmi důležité. Jednou z nejproslulejších osobností v tomto oboru byl Nikander Kolofonský (185–135 př. Kr.), který měl povoleno dělat pokusy s jedy na odsouzencích. Výsledkem jeho studií jsou pojednání o protijedech proti jedovatým plazům a substancím Theriaca a Alexipharmaca, v nichž zmiňuje řadu specifických jedů (např. olovnatou bělobu, oxidy olova, koniin z bolehlavu, akonitin ze šalamounku, hyoscyamin z blínu, opium a další). Jako antidota doporučuje čaj z lněného semínka k vyvolání zvracení nebo vysátí jedu z rány od jedovatého živočicha ústy.
     Podobně pontský král Mithridates VI. Eupator (132–63 př. Kr) používal odsouzence při hledání antidot, a sestavil směs padesáti různých protijedů (tzv. mithridatum), kterou se stal odolným proti všem známým jedům (dodnes v toxikologii užívaný termín mithridatismus označuje zvýšenou odolnost jedince proti jedu).
    Nejproslulejší otravou helénského světa je bezesporu poprava Sókratova, který byl roku 399 př. Kr. odsouzen k vypití číše bolehlavu. Jeho smrt podrobně líčí Platón ve spise Faidon, přičemž popis otravy přesně odpovídá moderním znalostem o účinku akonitinu, hlavní složky bolehlavu.
     I ve starověkém Římě bylo travičství velmi rozšířeno, takže Lucius Cornelius Sulla (137–87 př. Kr.) vydal roku 82 př. Kr. Lex Cornelia, zákon proti nezodpovědnému rozšiřování jedů. Řecké a římské znalosti o jedech shrnul Dioscordies Pedanius z Anazarbu (40–90 po Kr.), který ve svém spise De materia medica libri quinti z roku 78 klasifikoval jedy jako živočišné, rostlinné a minerální a prosazoval užitečnost dávení pro zmírnění otravy.
    I přes existenci tzv. Sullůva zákona se starověký Řím stal doslova rájem travičů. Nejznámější travičkou byla Locusta, zodpovědná mj. za smrt Britannica či císaře Claudia. Její „konkurentkou“ byla Livia Drusila (55 př. Kr.–29 po Kr.), manželka císaře Augusta. Jedem byli zavražděni například Herodes Antipas, Augustus, Vespasianus, Titus, Dormitanus, Commodus, Marcus Aurelius aj.

Středověk a renesance
    I ve středověku představovaly jedy důležitý „prostředek“ řešení politických i osobních cílů. Oblíbenými středověkými jedy byly především organické látky, např. alkaloidy blínu, durmanu, bolehlavu či jedovaté houby. Z anorganických látek byly používány především sloučeniny arsenu, olova a rtuti. Systém „aplikace“ jedů byl vypracován od prostého přidání do jídla nebo nápoje, až po rafinovanější způsoby jako byly rukavice potřené arsenovou pastou (např. císař Otto III., vévoda bretaňský Connan II.), jedem preparované košile (Amadeus Savojský) či paruky (védoda z Holsteinu).
     K oblíbeným způsobům patřilo otravování rohů stránek v knihách (biskup Jan z Lutychu), otrávení oltářních pláten, hostie či mešního vína (papež Klement II). Proto i nadále zůstala aktuální otázka hledání protijedů. Důležitou osobností na tomto poli byl Rabbi Móšé ben Maimún (1135–1204), zvaný též Rambam nebo Maimonides, jenž je autorem díla Jedy a jejich antidota. V něm podrobně uvedl postupy, o kterých se soudilo, že jsou proti jedům účinné.
    Za prvního skutečného toxikologa je považován švýcarský lékař Philippus Aureolus Theoprastus Bombastus von Hohenheim (1492–1541), známější jako Paracelsus. Jako první došel k názoru, že podstatou jedů je jejich chemické působení na organismus. Zjistil, že terapeutické a toxické vlastnosti látek jsou při pohledu na látku nerozlišitelné, kromě jediného parametru – dávky, tedy množství dodané do organismu. Tak vznikla teorie o závislosti odpovědi organismu na dávce. Podle Paracelsa jsou všechny sloučeniny jedy a neexistuje sloučenina, která by jedem nebyla. Paracelsus tuto skutečnost shrnul větou „Dosis sola facit venenum.“, tedy pouze dávka činí látku jedovatou. Tato definice zůstává dodnes jednou ze základních toxikologických definic.
     Přes Paracelsův přínos byla ve středověku a renesanci toxikologie i nadále zneužívána. Zejména v Itálii a Francii byli v té době traviči vyhledávanými osobnostmi. Travičství využívaly i nejvýše postavené osobnosti. Z mnoha zmiňme např. francouzskou královnu Kateřinu Medicejskou (1519–1589), která sama připravovala jedy, testovala je na chudých a nemocných a pozorovala klinické příznaky.
     Údajně s sebou všude kromě skříňky s líčidly nosila i skříňku s jedy. První zmínkou o použití jedů v naší historii je ne zcela spolehlivý zápis z latinské kroniky Liber certarum historiarum korutanského kronikáře Johanna Victoriensis, kde je udáno, že Přemysl Otakar II., když nemohl dosáhnout souhlasu papeže se svým rozvodem s Markétou Babenberskou, dal ji roku 1261 v Křemži otrávit. Spolehlivějším údajem je zmínka Zbraslavské kroniky, která popisuje vpád německého vojska Albrechta Habsburského do Čech roku 1304. Albrecht se pokoušel dobít Kutnou Horu, ale horníci naházeli do potoka, který protékal Albrechtovým ležením, strusku obsahující olovnaté a arsenité sloučeniny a řada obléhatelů podlehla otravě.
    Dalším známým údajem je pokus o otravu kralevice Karla (pozdějšího Karla IV.), k němuž došlo v roce 1331 v italské Pavii, o čemž píše sám Karel ve Vita Caroli. Známý je rovněž pokus o vraždu Vladislava II. Jagelonského jedem roku 1474, k němuž se z návodu Matyáše Korvína propůjčil staroměstský lékárník Tomášek z domu U zlaté lilie.

Barokní doba
    Ani v baroku se nic na zneužívání jedů k politickým a osobním cílům nezměnilo. Z mnoha travičů té doby připomeňme Theofanii Palermskou, která od roku 1659 nejprve v Palermu, později v Neapoli prodávala proslulý jed známý jako Aqua Tophana, který prodávala v lahvičkách jako údajný olej prýštící z hrobu sv. Mikuláše. Teprve po roce 1709 byla stíhána světskou mocí a posléze zatčena a upálena v Neapoli.
    Ve Francii působila jako dodavatelka jedu pro šlechtice proslulá Catherine Monvoisin (1640–1680), známá i jako La Voisinová, její zákaznicí byla např. milenka Ludvíka XIV. markýza de Montespan. Vznešenější „konkurentkou“ Monvoisinové byla Marie markýza de Brinvilliers (1630–1676), která otrávila celou řadu svých příbuzných, aby se mohla zmocnit jejich majetku. Praktika otravování příbuzných za účelem dědictví se v té době ve Francii tak rozšířila, že arsenik byl nazýván poudre de sucession, dědický prášek. Ludvík XIV. musel zřídit zvláštní soudní dvůr určený jen pro případy travičství.
     Z českých dějin si z té doby zasluhuje zmínku staroměstský lékárník František Dirix z Brucku a Rottenbergu, který roku 1676 připravil a demonstroval účinnost universálního léku proti otravě založeného na emetickém principu.  
Osvícentství, vznik toxikologie jako vědního oboru       
     Teprve osvícenská doba a nastupující 19. století znamenaly prudkou změnu ve vývoji toxikologie jako vědního oboru. Za jednu z prvních prací, která si všímá nikoliv akutních, ale chronických, tedy dlouhodobých otrav, je práce italského lékaře Bernardina Ramazziniho (1633–1714), který se ve své knize De morbis artificum diatriba z roku 1700 věnoval problematice chorob z povolání, mj. i působení olovnaté běloby na hrnčíře a malíře.
    Nejvýznamnější postavou tohoto období je bezesporu španělský lékař Matthieu Joseph Bonaventure Orfila (1787–1853). Původně měl být obchodníkem, ale nakonec studoval nejprve ve Španělsku a posléze ve Francii chemii a matematiku a až posléze lékařství. Roku 1823 se stal prvním profesorem toxikologie a soudního lékařství na Sorboně. Jako první definoval toxikologii jako samostatnou vědeckou disciplínu. Studium soustředil na toxické a terapeutické účinky chemických sloučenin. Zavedl kvantitativní metodologii do studií účinků chemikálií na zvířata a je proto právem pokládán za otce moderní toxikologie. Hlavním jeho dílem je spis Traité des Poisons tirés des Régnes minéral, vegétal et animal, ou Toxicologie Générale Considérér sous les rapports de la Physiologie, de la Pathologie et de la Médecine légale, vydaný v Paříži roku 1814, v němž mj. poukázal na význam chemické analýzy jako průkazu, že nalezené příznaky otravy mají vztah k přítomnosti chemikálie v těle. Mnoho jeho návrhů, týkajících se léčení otrav je i dnes přijímáno. Mezi léčebnými postupy prosazoval i takové jako je umělé dýchání. Pochopil některé z mechanismů vylučování jedů z těla.
     Neméně důležitou událostí, jež v podstatě zastavila a omezila travičské pokusy na minimum, bylo zavedení chemické analýzy do toxikologické a soudní praxe. Byla to zejména Marshova zkouška na arsen, zavedená roku 1832. Ta např. sehrála klíčovou roli v travičském „procesu století“, případu Marie Lafargeové, obžalované a posléze – právě na základě chemické analýzy – odsouzené za vraždu manžela Charlese Lafargea arsenikem.

Otravné látky nedávné historie
První světová válka – použití bojových plynů (chlor, fosgen, yperit)
Druhá světová válka - nacističtí důstojníci nosili kapsli s jedem – kyanid. Také použití kyanidů (Zyklon) k vyvražďování v koncentračních táborech
Nedávná doba - otrava ukrajinského prezidenta Juščenka, agenta Litviněnka apod.
Mnoho případů otrav zvířat, v poslední době neustále zmiňován karbofuran jako nebezpečný prostředek zneužívaný k záměrným otravám
Mnoho případů otrav z jídla – chemické havárie, používání jedů a jejich uvolňování do životního prostředí bez prostudování všech jejich možných účinků a následků:
    - Minamata Disease (Japonsko, 1950 – 1960) – otrava methylrtutí u zvířat i lidí
    - Irák – 60. léta 20. století – otrava z obilí namořeného pesticidem na bázi fenylrtuti
      - Yusho disease - 1968 v Japonsku – otrava PCB

Závěr
K seminární práci jsem našel jen málo podkladů, ale myslím si, že bohatě stačily a byly velice kvalitní. Jednalo se hlavně o: RNDr. Karel Nesměrák, Ph.D. a Prof. MVDr. Zdeňka Svobodová, DrSc.

 
 
  Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.

  Související odkazy
· Více o tématu Krizová radiobiologie a toxikologie
· Další články od autora Prof. Patocka


Nejčtenější článek na téma Krizová radiobiologie a toxikologie:
Pozor na paracetamol!


  Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 5

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné


  Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

 Poslat článek Poslat článek

Související témata

Krizová radiobiologie a toxikologie





Odebírat naše zprávy můžete pomocí souboru backend.php nebo ultramode.txt.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE, modified by Prof. Patočka. Všechna práva vyhrazena.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.14 sekund

Hosting: SpeedWeb.cz

Administrace