Jak je to s jedovatostí zmije obecné?

Michal Valášek

Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

Zmije obecná je jediným přirozeně se vyskytujícím jedovatým hadem v České republice. Plní důležitou funkci predátora drobných savců. Jako regulátor jejich početnosti má nepřímý pozitivní hospodářský význam. Tato ozdoba naší přírody se často stává předmětem vášnivých diskuzí. Díky neznalosti, mylné, nebo neúplné informovanosti je každoročně mnoho zmijí ubito. Jsme tak připravováni o možnost pozorovat tohoto krásného, bohužel kriticky ohroženého živočicha v jeho přirozeném prostředí. Kolem jedovatosti zmije a nebezpečí jejího uštknutí existuje mnoho neověřených informací. Podívejme se tedy, co o tom víme.

Zmije obecná byla poprvé popsána Carlem Linné roku 1758 jako Coluber berus. Od té doby prošlo její zařazení řadou změn a revizí. V současnosti jsou uznávány dva poddruhy: Vipera berus berus a Vipera berus bosniensis. Třetí poddruh V. b. sachalinensis byl povýšen na samostatný druh.

Vipera berus je velmi rozšířený druh. Z hlediska zoogeografického rozšíření je zmije obecná palearktickým druhem, to znamená, druhem vyskytujícím se v Evropě a v Asii (s výjimkou JV Asie). Jako jediný had vystupuje v severní Skandinávii a na poloostrově Kola za severní polární kruh. Jde o nejseverněji žijící druh, který je velmi odolný vůči chladnému počasí. Naproti tomu na jihu zasahuje až na sever Řecka. Od západu ji nacházíme ve Velké Británii a některých skotských ostrovech (v Irsku chybí) a na východě zasahuje až k Primorskému kraji na Sibiři. Zmije obecná má ze všech suchozemských hadů největší areál rozšíření.

Zmije nejčastěji obývá slunné a vlhké lokality. Nacházíme ji na okrajích lesů, kamenných náspech, na březích rybníků, prosluněných pasekách a horských loukách včetně rašelinišť. Vyskytuje se ve výškách od cca 500 m n. m. až do 1500 - 2000 m n. m. Nenajdeme ji v nížinách (zřídkakdy sestupuje níže než 300 m n.m.) a kulturních krajích. Také se nevyskytuje ve vnitřních lesích. Jako lokality nejraději volí křovím zarostlé meze, kamenité zídky či hromady kde má dostatek úkrytu a možnost zimování.

Zmije bývá často zaměňována s užovkou. Dospělý jedinec zmije obecné dorůstá délky zhruba 60 – 70 cm, přičemž samec bývá větší než samice. Vyskytuje se celá řada barevných odstínů. Nejčastěji se však vyskytuje šedé až modrošedé zbarvení s výraznou tmavou lomenou čárou na hřbetě. Na rozdíl od užovky, které mají kulaté zorničky, mají zmije zorničky štěrbinovité.

Hlavní složku potravy tvoří teplokrevní obratlovci, převážně hlodavci (norníci, hraboši, myši, myšice) a hmyzožravci (rejsci, bělozubky, rejskové, krtci). Další, doplňkovou složku potravy, tvoří plazi a obojživelníci (ještěrka živorodá, "hnědí" skokani, mloci, slepýši). Není vzácný případ kanibalismu. Mláďata loví mladé skokany a ještěrky a bývá uváděn i hmyz.

Jed zmije obecné je nažloutlá viskózní kapalina nahořklé chuti bez zápachu. Na vzduchu krystalizuje. Orgánem, kde se jed tvoří a je skladován je jedová žláza, která je párová a je uložena za okem zmije a dává hlavě charakteristický tvar. Hadí jed se vytváří neustále, intenzita jeho produkce je přímo závislá na naplnění žlázy. Maximální obsah jedových žláz je průměrně 8 - 10 mg suchého jedu což odpovídá 25 - 30 mg nativního toxinu.

Z chemického hlediska je zmijí jed poměrně složitá směs mnoha chemických substancí. Z 85 - 95% je tvořen vodou a 5-15% jsou enzymy, proteiny, peptidy a aminokyseliny. Enzymy mají za úkol spustit trávicí proces ještě před vlastním spolknutím potravy, čímž usnadňuje trávení a zkracuje jeho dobu. Zmijí jed obsahuje hlavně hemorhaginy, cirkulační toxiny, koagulačně aktivní látky a neurotoxiny s převážně centrálním účinkem. Z hlediska účinku patří jed mezi tzv. hemorrhagické a hemolytické. Působí především na krevní systém kořisti. Některé složky jedu zabraňují vázání kyslíku na červené krvinky, jiné složky narušují cévní stěny či zabraňují srážení krve. K látkám nejvíce odpovědným za letální účinek patří neurotoxiny. Působí na neuromuskulární synapse, a tak způsobují svalovou paralýzu. Většinou se velmi rychle vstřebávají, proto první příznaky intoxikace můžeme zaznamenat již během několika minut po uštknutí. Charakteristická je celková malátnost, obrna faciálního svalstva, ptóza víčka, obrna hladkého svalstva duhovky, zahlenění dýchacích cest, postupně se rozvíjející obrna motorického svalstva, přičemž fatální je paralýza svalstva dýchacího při plně zachovaném vědomí.

Uváděná smrtelná dávka jedu pro člověka (70 kg) je 15 mg suchého zmijího jedu. Při uštknutí použije zhruba 1/3 obsahu jedových žláz. To je zhruba 3 mg suchého jedu, takže takové uštknutí by nemělo pro člověka představovat vážnější nebezpečí. Bylo dokázáno, že had je schopen vědomě regulovat množství jedu použité při uštknutí. Zpravidla použije více jedu při útoku, než při obraně. Množství použitého jedu však závisí na mnoha faktorech jako jsou: stáří hada a jeho velikost, množství jedu v jedové žláze těsně před uštknutím, přesnost zasažení (do kůže nemusí vždy proniknout oba jedové zuby) a místo uštknutí (přítomnost cévy těsně v podkoží) a mnoho jiných. Postavení jedových zubů je zcela závislé na vůli hada. Zmije může zaútočit s otevřenou tlamkou aniž by jedové zuby postavila do funkční polohy. Taktéž může zaútočit s postavenými zuby a vlastní kousnutí nemusí provázet vypuzení jedu.

Po uštknutí zmijí obecnou dochází většinou pouze k lokálním reakci, která je charakterizována bolestí ihned po uštknutí. Během několika minut následuje místní otok (způsobený paralýzou lymfatických cév), doprovázený zduřením regionálních lymfatických uzlin. Edém dosahuje maxima obvykle do 48 hodin po uštknutí, v těžších případech se rozšiřuje z postižené končetiny i na trup. Je doprovázen bolestivostí a pocitem lokálního napětí, někdy je bolestivost překvapivě malá. Otok může být hemoragický a je provázen charakteristickými změnami barvy postiženého místa. Ústup můžeme očekávat nejdříve 3-4 dny po uštknutí. Toxiny zmije obecné naštěstí nevyvolávají lokální nekrózy. Při větší reakci může nastat nevolnost. Bývá doprovázena nadměrným pocením, abdominálními bolestmi charakteru koliky, průjmem, někdy i inkontinencí. Tyto příznaky ukazují na střední až závažnější míru intoxikace a mohou přetrvávat i 48 hodin po uštknutí. U citlivých jedinců se mohou dostavit i celkové příznaky. Může se objevit generalizovaný edém s maximem v oblasti rtů, jazyka a tváře. Většinou se jedná o anafylaktický šok. Nejnebezpečnějším projevem těžké intoxikace je vazomotorický kolaps s poklesem systémového tlaku doprovázený alterací vědomí, studeným potem a cyanózou. V nejzávažnějších případech dochází až k rozvoji šoku s bezvědomím. Kompletní uzdravení trvá 1 - 3 týdny, po dobu několika měsíců mohou přetrvávat bolestivost a intermitentní otoky.

Při intoxikaci je nejdůležitější zachovat klid a zpomalit veškerou fyzickou aktivitu. Dále je důležité končetinu imobilizovat. Při zasažení ruky sejmout náramky, hodinky a prsteny kvůli otoku. Dříve bylo doporučováno zaškrtit končetinu. Žilní stáza, nebo omezení arteriálního přívodu by však mohlo vést k jejímu poškození a je proto nepřípustné. Místo uštknutí se nerozřezává, nevysává, nevypaluje ani jinak specificky neošetřuje. Okolí vpichů by se mělo ,pokud možno, pouze lokálně desinfikovat a rána překrýt sterilním mulem. Je důležité zjistit čas uštknutí, druh a velikost hada, počet a délku kousnutí a další informace vypovídající o závažnosti intoxikace. Pokud nedochází k rozvoji celkových příznaků intoxikace, je možno podávat nápoje. Podání kávy (kofeinu) nebo alkoholu není vhodné.

Nemocný musí být umístěn ve zdravotnickém zařízení s možností transferu na jednotku intenzivní péče. Intoxikace zprvu hodnocená jako velmi lehká, může být v průběhu času provázena závažnými projevy. Výchozím bodem k orientaci o možném vývoji symptomatologie a stupni ohrožení pacienta je alespoň hrubá znalost toxinové výbavy hada, odhad pravděpodobnosti intoxikace při kousnutí, a rychlosti nástupu účinku jednotlivých toxinů. Zastoupení jednotlivých biologicky aktivních komponent v toxinech je variabilní a mění se i během ontogeneze. Z těchto důvodů je nutno ke každému případu uštknutí jedovatým hadem přistupovat individuálně a nevylučovat možnost neočekávaného účinku toxinů. Účinek hadího jedu je vždy komplexní, komplexní je i reakce pacienta a dle toho je třeba řídit zajištění pacienta a jeho následnou terapii. U nás v současné době dostupné antisérum, Ipser Europe, Pasteur Mérieux (Francie), je na místě, pokud se objeví celkové příznaky jako hypotenze, profúzní zvracení, kolikovité bolesti břicha. V těžkých případech a při celkové reakci u dětí může být antisérum aplikováno již přivolanou lékařskou pomocí. Zásadně je však zachován postup nespecifické a antihistaminogenní terapie a plné symptomatické zajištění postiženého před aplikací antiséra. Je-li uštknutý alergik, je nutno vážit nebezpečí z rozvoje prudké alergické reakce proti nebezpečí z intoxikace. Do této úvahy je nutno začlenit i možnost zvládnutí těžké anafylaktické reakce.

Nedávno byla v časopise Clinical Toxicology publikována retrospektivní studie, hodnotící 231 pacientů, kteří byli hospitalizování v roce 1995 ve Švédsku po uštknuti zmijí. Všichni pacienti přežili. Masivní exém byl pozorován u 5 % pacientů, zatímco v podobné studii z roku 1975 to bylo 14 %. Doprovodnou komplikací u části pacientů byl plicní otok, znecitlivění končetin, žilní trombóza nebo infarkt myokardu. Antisérum bylo podáno 54 pacientům.

Veškeré dění kolem zmije obecné a její nebezpečnosti pro člověka je opředeno mnoha mýty a pověrami, které vesměs pramení z neznalosti tohoto plachého tvora, které je podporováno ze strany bulvárních médií a vede k jejímu nesmyslnému vybíjení. Uštknutí zmijí nepatří v našich podmínkách mezi epidemiologicky závažné příčiny morbidity a mortality. Mnohem častěji se setkáme s komplikacemi způsobenými vosím, nebo včelím bodnutím. Zmije obecná je sice jedovatá, ale její nebezpečnost je velmi často přeháněna a zveličována. V žádném případě by se nemělo kousnutí zmijí naopak podceňovat. Její jed neslouží k napadání člověka, ale k lovení kořisti. K uštknutí člověka dojde pouze v případě, pokud se zmije brání. Pokud však není zahnána do kouta, nijak ji neohrožujeme, nebo na ni přímo nešlápneme, většinou se ztratí z dohledu mnohem dřív, než ji vůbec spatříme. Pokud přesto dojde k uštknutí, mělo by se u zdravého člověka obejít bez vážnějších komplikací, avšak zvýšená pozornost musí být věnována v případě uštknutí dítěte, alergika, starého člověka, nebo člověka s oslabeným zdravotním stavem.

Literatura:

1. http://teraristika.jinak.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4

2. http://cs.wikipedia.org/wiki/Zmije_obecn%C3%A1

3. Krmenčík P. Jedy hadů (Ophidia). Biotox

http://www.biotox.cz/toxikon/

4. Valenta J. Šimák, J. Intoxikace živočišnými jedy. Územní středisko záchranné služby ČB

http://www.uszscb.cz/jedy.htm

5. Valenta J. Kornalík F. Uštknutí zmijí obecnou (Vipera berus). Čas. lék . čes., 139(14), 419 – 421, 2000.

6. Karlson-Stiber C, Salmonson H, Persson H. A nationwide study of Vipera berus bites during one year-epidemiology and morbidity of 231 cases. Clin Toxicol (Phila). 44(1): 25-30, 2006.