Bufotenin:
rostlinný nebo živočišný alkaloid?
Martin
Doucha
Česko-anglické gymnázium, České Budějovice
Jedním ze způsobů dělení alkaloidů, přírodních dusíkatých látek, je dělení podle jejich přírodního zdroje – na rostlinné a živočišné. Bufotenin je jedním z mála alkaloidů, který je možno zařadit do obou skupin.
Bufotenin patří do početné skupiny indolových alkaloidů (5-hydroxy-N,N-dimethyltryptamin, N,N-dimethyl serotonin) a svým chemickým složením se podobá aminokyselině tryptofanu, tryptaminu nebo hormonu serotoninu, přenašeči nervových vzruchů v serotoninergním nervovém systému (Rossi a Tirapegui, 2004). Bufotenin je látka se silnými halucinogenními účinky (McBride, 2000). Byl nalezen jako jedna ze složek jedovatého sekretu ropuch (Bufo sp.) a odtud pochází i triviální název této chemické sloučeniny. Z ropuch, zejména ropuchy koloradské (Bufo alvarius) byl bufotenin původně izolován, ale byl nalezen také v celé řadě rostlin.
Zneužívání bufoteninu jako halucinogenní drogy má dlouhou tradici. V osmdesátých letech minulého století se ve Spojených státech rozšířilo kouření cigaret s obsahem usušené ropuší kůže (Lyttle et al., 1996). Novinkou poslední doby je olizování živých ropuch, což je spojeno nejen s konzumací drogy, ale i s nutností překonat odpor k tomuto obojživelníkovi (Patočka a Frynta, 2009). Obsah bufoteninu v ropuším jedu může být až 4,7 %. Jeho halucinogenní dávka je 0,05 mg/kg váhy (3,5 mg pro 70 kg vážícího člověka), což odpovídá necelému 0,1 g ropušího sekretu. Účinek bufoteninu na člověka je stejný jako účinek LSD nebo psilocybinu. Předmětem zájmu evropských narkomanů je ropucha obecná a zelená, v Americe je k tomuto účelu využívána nejčastěji ropucha koloradská. Použití ropuchy jako zdroje halucinogenů však není nové. Jed ropuch byl odnepaměti složkou čarodějnických receptur a zmínku o něm najdeme i v tragédii Williama Shakespeara z roku 1606 Macbeth. Je docela možné, že i častý motiv mnoha pohádek, kdy se žába po polibku změní v prince, má svůj původ v halucinogenním působení bufoteninu (Siegel a McDaniel, 1991; Little, 1993; Litte et al. 1996).
Rostlinou, která je bohatým zdrojem bufoteninu, je jihoamerická dřevina Anadenanthera peregrina (Ott, 2001). Je to strom kvetoucí světle žlutými až bílými květy, který plodí dlouhé lusky podobné fazolím. Strom byl Indiány využíván již před 4 500 lety (Dobkin de Rios a Cardenas, 1980). Indiáni vyráběli ze stromu šňupací prášek zvaný yopo nebo omamný nápoj chicha, který jim pomáhal spojit se se zlými duchy a ptát se jich na budoucnost. První zmínka o šňupání yopy pochází od německého přírodovědce a cestovatele barona Humboldta, který se ovšem mylně domníval, že příčinou halucinogenních účinků je pražený vápenec, který se do drogy přidával, nikoliv plody samotné (Rodd, 2002). Až o několik let později nasbíral anglický cestovatel Spruce semena Anadenanthery a poslal je na rozbor do vlasti. Trvalo však dalších 120 let, než se tento rozbor uskutečnil. Dnes se Anadenanthera peregrina používá jako zdroj halucinogenů jen v omezené oblasti povodí Orinoka u indiánů etnických skupin Cuiva a Piaroa, resp. u severoargentinských Indiánů Mashco, kteří z ní dosud vyrábějí šňupací směs (Rodd a Sumabila, 2011).
Z kritikého rozboru nejčastěji zneužívaných psychedelických látek ze skupiny N,N-dimethyltryptaminů vyplává, že v letech 1955 až 2010 to byly tři látky, využívané nejčastěji: N,N-dimethyltryptamin (DMT), 5-hydroxy-DMT (bufotenin, HDMT) a 5-methoxy-DMT (MDMT) (Barker et al., 2012). I když aplikace těchto drog není bez rizika (Kostakis a Byard, 2009), zatím se nezdá, že by zájem o ně upadal.
Literatura
Barker SA, McIlhenny EH, Strassman R. A critical review of reports of endogenous psychedelic N, N-dimethyltryptamines in humans: 1955-2010. Drug Test Anal. 2012; 4(7-8): 617-635.
Dobkin de Rios M, Cardenas M. Plant hallucinogens, shamanism and Nazca ceramics. J Ethnopharmacol. 1980; 2(3): 233-246.
Kostakis C, Byard RW. Sudden death associated with intravenous injection of toad extract. Forensic Sci Int. 2009; 188(1-3): e1-5.
Lyttle T, Goldstein D, Gartz J. Bufo toads and bufotenine: fact and fiction surrounding an alleged psychedelic. J Psychoactive Drugs. 1996; 28(3): 267-290.
Lyttle T. Misuse and legend in the "toad licking" phenomenon. Int J Addict. 1993; 28(6): 521-538.
McBride MC. Bufotenine: toward an understanding of possible psychoactive mechanisms. J Psychoactive Drugs. 2000; 32(3): 321-331.
Ott J. Pharmañopo-psychonautics: human intranasal, sublingual, intrarectal, pulmonary and oral pharmacology of bufotenine. J Psychoactive Drugs. 2001; 33(3): 273-281.
Patočka J, Frynta J. Ropuší jedy. Vesmír 2009; 88(4): 223.
Rodd R. Snuff synergy: preparation, use and pharmacology of yopo and Banisteriopsis caapi among the Piaroa of southern Venezuela. J Psychoactive Drugs. 2002; 34(3): 273-279.
Rodd R, Sumabila A. Yopo, ethnicity and social change: a comparative analysis of Piaroa and Cuiva yopo uset. J Psychoactive Drugs. 2011; 43(1): 36-45.
Rossi L, Tirapegui J. Serotoninergic system and its implications on physical exercise. [Article in Portuguese] Arq Bras Endocrinol Metabol. 2004; 48(2): 227-323.
Siegel DM, McDaniel SH. The frog prince: tale and toxicology. Am J Orthopsychiatry. 1991; 61(4): 558-562.
