Lecha jarní (a trocha rostlinné alchymie)

Jiří Patočka

     Lecha jarní (Lathyrus vernus  L.) je běžný druh středoevropské hájové květeny a jeden z asi 200 druhů hrachorů rostoucích převážně na severní polokouli (Ehrlén 1995). Je to časná jarní bylina, vyrůstající hned po odkvětu jarních cibulovin jako jsou sněženky, bledule či talovíny a současně se sasankami, dýmnivkami a prvosenkami. Lecha jarní je jeden z našich tří nejběžnějších hrachorů. Tato vytrvalá bylina roste obvykle ve smíšených či v listnatých lesích s dostatkem humusu. Má čtyřhranné, 15–40 cm vysoké rýhované lodyhy. Listy mají 2 až 4 páry lístků, vřeteno listu je zakončeno hrotem. Květy jsou po 2 až 5 v hroznu (Kenicer 2008).

     Zajímavostí rostliny jsou její květy s typickou stavbou motýlokvětých rostlin, které v průběhu kvetení mění barvy. Nejprve jsou červenofialové, později namodralé až zelenomodré. Na změně barvy se podílí měnící se vzájemný poměr tří anthokyaninových pigmentů – delfinidinu, petunidinu a malvidinu. Pigmenty jsou v rostlině přítomny ve formě monoglykosidů (Pecket 1960). Vonné látky květů nebyly blíže analyzovány, převažují však monoterpeny (Barták et al. 2003).

      Nadměrnou konzumací některých typů hrachoru lze u lidí i u zvířat vyvolat onemocnění zvané lathyrismus (Spencer a Schaumburg, 1983). Jedná se o otravu, způsobenou neurotoxickými aminokyselinami přítomnými v hrachorech. Tyto aminokyseliny jako např. BOAA (β-oxalyl-amino-L-alanin, CAS Number 5302-45-4) interferující s glutamátergní neurotransmisí a vyvolávající nervové příznaky, zejména slabost až spastickou parézu dolních končetin (paraparéza), tzv. neurolathyrismus (Ravindranath, 2002). Neurolathyrismus se vyskytuje v některých oblastech Asie či Afriky, kde se tyto rostliny nadměrně využívají jako zdroj potravy, obvykle v souvislosti s hladem a nedostatkem kvalitnější potravy (Barceloux, 2009). Někdy jsou nervové příznaky provázeny poškozením pojiva kloubů a kostí (osteolathyrismus) (Plenk, 1976), resp. cév (angiolathyrismus) (Hosoda a Iri, 1966).

       Látky vyvolávající lathyrismus jsou označovány jako lathyrogeny a kromě aminokyselin z hrachorů sem patří i některé syntetické látky, jako např. gama-aminopropionitril, semikarbazid či isoniazid. Tyto látky narušují funkci enzymu lysyloxidázy s následným snížením pevnosti kolagenu, resp. stability celého pojivového aparátu (Arem, 1985).

Literatura

Arem A. Collagen modifications. Clin Plast Surg. 1985; 12(2): 209-220.

Barceloux DG. Grass pea and neurolathyrism (Lathyrus sativus L.). Dis Mon. 2009; 55(6): 365-372.

Barták P, Bednář P, Čáp L, Ondráková L, Stránský Z. SPME – A valuable tool for investigation of flower scent. J Sep Sci 2003; 26(8): 715-721.

Ehrlén J. Demography of the perennial herb Lathyrus vernus. I. Herbivory and individual performance. J Ecol 1995; 83: 287-295.

Hosoda Y, Iri H. Angiolathyrism. 1. A histological and histochemical study on successive changes of the lathyritic rat aorta. Acta Pathol Jpn. 1966; 16(3): 239-252.

Kenicer G. An Introduction to the genus Lathyrus L. Curtis's Bot Magazine 2008; 25(4): 286-295.

Pecket RC. The nature of the variation in flower colour in the genus Lathyrus. New Physiologist 1960; 59(2): 138-144.

Plenk H Jr. Osteolathyrism. Quantitative-morphological studies on the experimental rat skeletal disease. [Article in German] Bibl Anat. 1976; 14: 1-102.

Ravindranath V. Neurolathyrism: mitochondrial dysfunction in excitotoxicity mediated by L-beta-oxalyl aminoalanine. Neurochem Int. 2002; 40(6): 505-509.

Spencer PS, Schaumburg HH. Lathyrism: a neurotoxic disease. Neurobehav Toxicol Teratol. 1983; 5(6): 625-629.