Lewisit

Aneta Cvachová,

Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity České Budějovice

Lewisit patří mezi zpuchýřující bojové otravné látky. Tyto látky se používaly jako náplň chemické munice již v době první světové války, kdy představovaly nejničivější bojové otravné látky (BOL). Později byly zpuchýřující BOL použity v několika lokálních válečných konfliktech např. ve válce Iráku s Íránem v 80. letech 20. století.

Úvod

Lewisit patří mezi zpuchýřující bojové otravné látky. Tyto látky se používaly jako náplň chemické munice již v době první světové války, kdy představovaly nejničivější bojové otravné látky (BOL). Později byly zpuchýřující BOL použity v několika lokálních válečných konfliktech např. ve válce Iráku s Íránem v 80. letech 20. století.

Charakteristické rysem zasažení je vleklý, zánětlivě nekrotický proces s četnými klinicky závažnými komplikacemi a následnými stavy, které mohou člověka vyřadit z činnosti na dlouhou dobu. V místě vstupu zanechávají charakteristické morfologické známky, jako je erytém, otok a puchýře.

Taktické použití zpuchýřujících otravných látek je mnohostranné. Dají se použít jako náplň do dělostřeleckých granátů, raketových hlavic, leteckých pum, chemických min ale také do leteckých rozstřikovacích zařízení a aerosolových generátorů.

Přestože skupinu těchto látek nelze již považovat za perspektivní, dá se o pravděpodobnosti jejího užití uvažovat na druhém místě za nervově paralytickými látkami. Důvodem tohoto úsudku jsou velké zásoby těchto BOL. K těmto zásobám patří i zásoby určené k likvidaci v duchu mezinárodní Úmluvy o zákazu chemických zbraní a také nedostatečně zlikvidované německé a japonské zbraně po 2. světové válce (většina potopena v mořích).

Mezi zpuchýřující látky patří např. yperity, lewisit…

Lewisit

Objevitelem této látky je americký lékárník Winfordem Lee Lewis (1898-1943). Podle svého objevitele nese vojenské označení L. Lewisite byl vyprodukovaný v roce 1918. „Rosa smrti“ jak Američané nazývali svůj Lewisit se na bojištích objevil až na sklonku první světové války. Zasaženým vojákům už nepřipomínal vůni maminčiných pelargónií.[1] Za první světové války se k jeho odmořování používal chlor, ovšem chlor ve formě chlorového vápna, chlornanu vápenatého nebo chloraminů.

Lewisit je zpuchýřující otravná látka, obsahující směs několika sloučenin, v níž má největší zastoupení nejúčinnější 2-chlorvinyldichlorarsin (alfa-lewisit). Jedná se o kapalinu bez barvy a zápachu (technický produkt může páchnou po pelergoniích), dobře rozpustnou v organických rozpouštědlech, která je méně stálá než yperit. Tato látka se v zimních měsících udrží do týdne a v letních do jednoho dne. Lewisit tuhne až při -18°C, a proto se dá užít i v zimních měsících na rozdíl od yperitu. Lewisit-yperitovou směs (2:1) lze použít i při teplotách pod bodem mrazu.

Lewisit byl užit pouze jako bojová chemická látka a nikdy nebyla provedena žádná lékařská nebo jiná praktická zkouška.[2] Největší zásoby lewisitu má v současné době Rusko, které zásoby skladuje na základnách Kambarka a Gornyj. Kvůli obsahu arsenu, je likvidace lewisitu v souvislosti s Úmluvou o zákazu chemických zbraní, kterou ratifikovala i Česká republika, jedním z nejnáročnějších technických a ekologických problémů.

Účinky této látky na lidský organismus[3]

Lewisit může do organismu vniknout:

• kůží, očima
• dýcháním vzduchu obsahujícího lewisit
• pitnou vodou, jídlem

Protože tato látka obsahuje arzen[4], průběh otravy má podobné příznaky jako otrava arzenem včetně žaludeční nevolnosti a nízkého krevního tlaku. Příznaky se objevují ihned po expozici lewisitem a tím se liší od intoxikace yperitem.

Příznaky na jednotlivých orgánech lidského těla:

Kůže: k zčervenání kůže dochází během 15 až 30 minut a za několik hodin po zčervenání se objeví puchýř. Bolestivost kůže je menší než při zasažení ostatními zpuchýřujícími otravnými látkami.

Oči: dráždění, bolest, otok… Při velké expozici očí lewisitem dochází k trvalé slepotě.

Dýchací systém: kýchání, chrapot, bolest při dýchání a kašli. Po dlouhodobém vdechování může vzniknou chronická plicní choroba.

Odmoření lewisitu

Povrchové odmoření je založeno na fyzické adsorpci z agenta, nebo se kombinuje fyzická adsorpce a chemická inaktivace. Fyzická adsorpce se provádí pomocí prášků jako mouka, zásyp. K chemické inaktivaci se užívají chloraminy, organická rozpouštědla, otázkou zůstává užití vody.

Anitodotní terapie intoxikace lewisitem

Antidotem proti lewisitu je dimerkaptopropanol (BAL – Brititish anti Lewisite, Sulfaktin) nebo jeho analog dimerkaptopropansulfát (DMPS), eliminující toxický efekt arzenu obsaženého v molekule lewisitu. V případě zasažení lewisitem se doporučuje podávat 3-6 dávek BAL intramuskulárně během prvních 24 hodin po intoxikaci.

V nynější době se stále užívá BAL v některých případech terapie otrav těžkými kovy, zvláště k terapii otrav způsobených arzenem. Toto antidotum během druhé světové války, minimalizovalo riziko spojeneckému pěšímu pluku, spojené se zraněním nebo smrtí způsobenou intoxikací Lewisitem. BAL způsobil ve své době převrat terapie intoxikací těžkými kovy náhodných i iatrogenních (intoxikace spojené s terapií artritid solemi zlata). V roce 1951 byl užit k terapii Wilsonovy choroby[5] s pozoruhodnými účinky.[6]

Stanovení lewisitu

K nejednodušším metodám oblíbeným zejména v oblasti polní analýzy patří detekční trubičky, papírky, přenosné laboratorní soupravy. Tyto metody jsou založeny na redukčních vlastnostech lewisitu. Například s kyselinou molybdenovou vzniká molybdenová modř a s oxidem osmičelým černý oxid osmičitý.

Lewisit v dnešním světě

Největší zásoby lewisitu má v současné době Rusko, které skladuje na základnách Kambarka a Bornuj až několik tisíc tun této nebezpečné látky. Likvidace lewisitu vzhledem k obsahu arzenu je velmi technologicky a ekologicky náročná. Ruská federace přijala Úmluvu 5. listopadu 1997.

Arzenál ruských chemických zbraní je více než 40 000 tun BCHL a z tohoto tvoří zásoba lewisitu 8 000 tun. V Kambarce je v kamenných budovách uloženo 6 300 tun lewisitu, každá budova obsahuje 16 ocelových tanků o objemu 50 m³, které jsou naplněné různým množstvím lewisitu. Ruští specialisté tvrdí, že z ruských zásob je možné získat až 2 300 tun kovového arsenu. Ruskými specialisty byly navrženy tři metody likvidace lewisitu - likvidace lewisitu alkalickou hydrolýzou následovanou elektrolýzou reakční hmoty, vysokoteplotní amonolýza lewisitu a alkalická hydrolýza lewisitu následovaná srážením sulfidu arzenitého z reakční hmoty. Lewisit má menší pravděpodobnost teroristického zneužití než yperit. Je to dáno tím, že je nestabilní a má relativně obtížnou výrobu.

Závěr

Zpuchýřující otravné látky v současné době již nemají takový význam jako na začátku 20. století, kdy patřily mezi nejúčinnější látky té doby. Lewisit byl objeven až na konci první světové války, a proto nemá na svědomí tolik lidských životů jako yperit. V současné době je zneužití lewisitu velmi nepravděpodobné je to dáno zejména složitou výrobou a nestálostí v terénu. Nebezpečné jsou ovšem zásoby této chemické látky, které jsou velmi velké a jejich likvidace je ekonomicky náročná.

V roce 1997 vstoupila v platnost Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob použití chemických zbraní a jejich zničení. Úmluvu byla podepsána 168 státech a ratifikována v 121 státech. Největší chemický arzenál má současné době Ruská federace a USA a vlastnictví též přijala Indie, Jižní Korea, Albánie a Lybie. Tyto státy původně deklarovaly 71 373 tun bojových chemických látek a celkem 8 671 570 kusů chemické munice a velkoobjemných zásobníků. Ke dni 28. února 2005 bylo zlikvidováno celkem 11 350 tun bojových chemických látek a 2 161 300 kusů chemické munice a velkoobjemových zásobníků. Zbraně jsou likvidovány pod mezinárodní kontrolou Organizace pro zákaz chemických zbraní se sídlem v Haagu. Velkým problém stále zůstávají problémy s likvidací lewisitu, který obsahuje arzen, a proto představuje tato látka velké nebezpečí nejen pro lidstvo ale i životní prostředí.