Pámelník bílý: bioaktivní látky
Jiří Patočka
Pámelník (Symphoricarpos) je rod rostlin z čeledi zimolezovité (Caprifoliaceae). Rod má v současné době 53 známých druhů, z nichž některé se vysazují jako okrasné keře do živých plotů (Hieke a Pick, 1978). Často pěstovaným pámelníkem našich zahrad a parků je pámelník bílý (Symphoricarpos albus), původem ze Severní Ameriky. V České republice zdomácněl jako hojně vysazovaná okrasná dřevina, známá též jako pámelník hroznatý. Je to až 2,5 m vysoký opadavý keř s krátce řapíkatými listy a růžově-bílými květy, které vyrůstají v koncových nebo úžlabních hroznech nebo svazečcích. Květy jsou velmi bohaté na nektar a jsou hodně navštěvovány včelami. Rostlina kvete v červnu až září a po odkvětu se začínají vyvíjet asi 1 cm velké, bílé až narůžovělé bobule se 2 semeny. Ty se objevují na podzim a na rostlině zůstávají celou zimu. Bobule obsahují houbovitou dužninu, která je oblíbenou potravou některých ptáků. Pro člověka jsou však jedovaté. Otravy byly pozorovány zejména u dětí (Lewis, 1979), u nichž se po požití mohou objevit bolesti břicha a zvracení, v těžších případech i závažnější poruchy žaludku či tenkého střeva. Dříve byl kořen a bobule pámelníku používány také v lidovém léčitelství (Turner a Hebda, 1990).
http://burle.blog.cz/2002/pamelnik-bily-co-mozna-nevite
Mezi biologicky aktivními látkami pámelníku byly nalezeny iridoidy a flavonoidy (Zeng et al., 2000), pentacyklické triterpenoidy (Sendra a Janeczko, 1973) a zejména četné fenolické kyseliny (např. gallová, protokatechová, chlorogenová, vanilová, kávová) (Szaufer-Hajdrych a Zgórka, 2004, 2003;Szaufer-Hajdrych a Go¶liñska, 2004). Dále je přítomen iridoidní monoterpen zvaný secologanin (Kim et al., 2004).
Málo známá je skutečnost, že pámelník bílý akumuluje ve svých tkáních olovo a že je velmi selektivním superakumulátorem tohoto těžkého kovu, který v podobě kationtů Pb2+ vychytává i z velmi zředěných roztoků (Akar et al., 2009). Protože rostlina je levná, dobře se množí a při růstu nepotřebuje žádnou péči, představuje slibný způsob jak zbavit půdy zamořené olovem tohoto nebezpečného polutantu.
Literatura
Akar ST, Gorgulu A, Anilan B, Kaynak Z, Akar T. Investigation of the biosorption characteristics of lead(II) ions onto Symphoricarpus albus: Batch and dynamic flow studies. J Hazard Mater. 2009; 165(1-3): 126-133.
Hieke K. Pinc M. Praktická dendrologie, díl 2, 1. vyd. SZN, Praha 1978.
Kim HK, Choi YH, Luijendijk TJ, Rocha RA, Verpoorte R. Comparison of extraction methods for secologanin and the quantitative analysis of secologanin from Symphoricarpos albus using 1H-NMR. Phytochem Anal. 2004; 15(4): 257-261.
Lewis WH. Snowberry (Symphoricarpos) poisoning in children. JAMA. 1979; 242(24): 2663.
Sendra J, Janeczko Z. Beta-sitosterol and oleanolic acid in leaves of Symphoricarpos racemosus hooker. Pol J Pharmacol Pharm. 1973; 25(6): 607-610.
Szaufer-Hajdrych M, Go¶liñska O. The quantitative determination of phenolic acids and antimicrobial activity of Symphoricarpos albus (L.) Blake. Acta Pol Pharm. 2004; 61(1): 69-74.
Szaufer-Hajdrych M, Zgórka G. Phenolic acids from Symphoricarpos albus (L.) Blake (Caprifoliaceae). Acta Pol Pharm. 2003; 60(1): 91-95.
Turner NJ, Hebda RJ. Contemporary use of bark for medicine by two Salishan native elders of southeast Vancouver Island, Canada. J Ethnopharmacol. 1990; 29(1): 59-72.
Zeng LJ, Xing JB, Li P. [Preliminary studies on chemotaxonomy of Caprifoliaceae L]. Zhongguo Zhong Yao Za Zhi. 2000; 25(3): 184-188. Article in Chinese.
